EK001217_0001+0004

Taxi
SEN
6. května 1974. Praha 6 května 1974

Je slunné odpoledne na přeplněné ulici města, které nevím, jestli znám, ale myslím si, že tam přechodně žiju. V ulicích ale je nebezpečí díky prudkému a horkému slunci a protože je odpoledne, bojím se, jako se bojím ve skutečném životě celý život každého odpoledne. Expresionistické světlo a černé stíny osob, které se kolem mě tlačí a přecházejí, vlastně téměř utíkají mě naplňuje hrůzou – a najednou vidím, že stojím pod železničním mostem kudy řinčivě jede vlak a já stojím na chodníku vedle procesí aut, které stojí, jakože nemají zelenou a strašně to smrdí a páchne, dělá se mi nanic a najednou z jakési serpentýny seshora z kopce přijíždí obrovské auto s nápisem TAXI, mávám, auto zastaví, ten proud těch aut se v ten okamžik dal do pohybu, ale velmi rychlého že auto za autem mizí a já stojím sama v tom bílém slunci, rozžhaveném před tím velkým taxíkem a povídám, jestli je volnej. Ale tam není jeden taxikář, tam jsou dva šerední, svraskalí chlapi a teprve teď si uvědomuju, že to je něco jako dodávkové auto a ne taxi ale ten, kterého jsem se zeptala, už se obrací na řidiče za volantem a já cítím, že se o mně umlouvají očima a že ten za volantem dává nějak souhlas. Ten chlap, kterého jsem oslovila vyhlédne v ten okamžik z okna auta a zadívá se tázavě nahoru, jakoby si chtěl zjistit, jestli ještě kdosi nadřízený taky souhlasí, že s nima pojedu, jestli mě TOHLE TAXI CHCE NEBO NECHCE, to cítím a já se díky této mlčenlivé komunikaci podívám taky nahoru, a tak vidím, že to není dodávka, jak jsem si původně myslela, ale že nahoře to je obrovská reklamní rakev a na té sedí obkročmo odporný chlap, který mi nikoho nepřipomíná a ta rakev se tak leskne, že mě bolí oči ze záblesků slunce z odrazů slunce, který na ni svítí, ale v okamžik, kdy chci rychle odejít, protože na mě padá úzkost, ten chlap na té rakvi se zašklebí v že jo a souhlasně přikývne – předtím se na mě díval malýma očičkama, zalitýma tukem a převislými víčky a ten pohled do jeho očí ve mně asociuje zahnívání a něco nechutně měkkého, odporně teplého a pak přikývne s takovým odborným úšklebkem odborníka.
Přikývne s jakousi potměšilou ochotou, ano, tu můžete vzít, ta to je ta pravá nebo tak něco v tom smyslu a ten chlap vedle toho řidiče přeochotně vyskakuje z vozu a nabízí mi místo ve středu, mezi tím řidičem a jím a já, celá stísněná usedám pod nějakým nátlakem na hnusně teplé sedadlo a těla těch dvou se na mně s obou stran tlačí, takže se chci jako ohlídnout dozadu, abych se uvolnila z toho a nevím jestli se ohlídnu, ale vím, že tam ta rakev není a to mě rozveselí.
Podívám se po svých dvou společnících, auto ujíždí stále rostoucí rychlostí a já si najednou uvědomuju, že ten nahoře na té rakvi – která tam vlastně zase ještě je se musí hodně držet aby nespadl a je mi z toho všeho nanic a vyciťuju, že mezi oběma mými zdánlivě srdečnými ošklivými společníky existuje proti mně nepřátelství, panuje proti mně nepřátelství, dohoda, vražedná úmluva.
Probouzím se v depresi, venku zpívá kos, přejíždí auto. Jinak je mi zle. A mě je úzko.