Letter to Jirka

Praha, 4. května 1994.

Čekala jsem na Tvůj telefon minulý týden do půl třetí odpoledne. Protože mi stále blbne telefon a moje časté prosby o pomoc na centrále jsou kvitovány, že na Praze 4 to bude trvat „hodně dlouho“, než to bude v pořádku, pro jistotu Ti píšu.
Jirko, představ si, že mě pořád znovu přechází jak žlutá zimnice to cosi, co o Velikonocích vypadalo na slabší zápal plic, podle mého kamaráda doktora, co mě přišel prohlídnout v ten pátek právě jsem byla zrovna čilá jak rybka a kolem poledne chcíplá. Takže jsem po té potřebě vypnula telefon a spali a spali jak ti Broučci vod Karafiáta.
Je mi pořád ještě střídavě oblačno, doufám však, že se už konečně trochu vylepší to všechno s tím pitomým tělem spojený a hlavně doufám, že jsem Tě tím nijak neurazila, nezaskočila a takpodobně, to by bylo to poslední, co bych si mohla přát.
Tolik o nemocech – to je oblíbená zábava starších lidí – a chci Ti jenom říct, že se mého scénáře „Honzlová“ na kterým jsem strávila poctivý rok života, propocená až na kůži, páč jsem si s tím nevěděla rady – ujala lépe řečeno přejala či zajímala se Helena Slavíková z TV. Včera mi volala určité výhrady, které sama mám, ale v podstatě se doufá, že by se to přece jen mohlo udělat. On je ten román velmi komplikovaný jako námět filmu, má to svoje mouchy, pro tuhle dobu, ale ať už to bylo, jak to bylo, udělala jsem to a ke konci práce loni v červenci jsem si najednou uvědomila, že o toto téma nebude mít nikdo zájem. Že možná pozdějc. Za deset let. To víš, jak mi bylo, člověk zachytí záblesk intuice a ví, že se neplete, ale co má dělat než to dokončit. Taky se tak stalo a v té všeobecné vřavě lumpů máš těžko si vybrat. Navíc jsem získávala vůči slavné protestsongové knize stále větší odpor a hrůzu, ale to ne jako vůči vychrlení pocitů Zdeny Salivarové, ale vůbec polykat a sežrat znovu tu hrůzu padesátých let, takže jsem u toho zkusila jak pes.
Psala jsem to rok. Ty tomu rozumíš, protože jsi poctivej jako já.
No – tak v pátek jsem ulehla, v sobotu jsem chtěla zavolat Michala Lázňovského do Rozhlasu, že tam nemůžu přijít pro absolutní indispozici, ale pak jsem tam nakonec šla a odchrchlala tam s Ivanem Vyskočilem a jinými z této party, kterou Lázňovský nazval „Liga proti humoru“ /čímž se myslí odvěký český humor/ a celkem to šlo. Ten první pořad bude vysílán 6.5. v pět odpoledne na Praze cosi, protože já nic neposlouchám a nic nečtu, tak prostě na nějaké Praze. Navrhla jsem téma NULA a NIC. Tak o tom je tam řeč, nevím, jak to bude vypadat, zatím prej se to bere od nějakých lidí, které neznám a tudíž jsou mi jejich soudy lhostejné. Ostatně veškeré jiné soudy jsou mi stejně lhostejné.
Ty, který se tak angažuješ, mi můžeš právem vyčíst, ale já jsem neschopná sledovat TV, mě to nebaví, unavuje mě to k smrti, sem tam si vyberu, Božskou Emu jsem samozřejmě viděla a teď onyndo „Všichni dobří rodáci“, ale nějak jsem se ještě víc uzavřela než předtím. Nedoufala jsem při společném jódlování na Václaváku v roce 89 v nic dobrého, malovala jsem v té době nějaké objednané obrazy, jejichž témata jsou moje a vykašlala jsem se na obecné reakce a emoce. Nelituju toho, samozřejmě. Ve mně vypěstoval ten koncentrák uplynulých čtyřiceti let něco jako pocit, že se udusím před jedinou další frází, kecem, blbstvem.
Když jsi mi řekl do telefonu, že jsi na ROZMEZÍ, pochopila jsem okamžitě i když po svém, o čem mluvíš. Karel Vachek, který Tě miluje, mi řek, že Ti poradil, abys znovu dal svou sílu filmu. Je to pravda, ale jak na to, to je někde vejš. To je otázka konstelací buď blbů nebo poloblbů, vyčůranců a nemohoucích chudáků. Ale čert to vem. Byly vždycky doby, jako je ta naše a byli vždycky lidi, kteří i tehdy dokázali aspoň tu padesátinu svých plánů uskutečnit. V ty lidi já věřím, protože k nim zákonitě patřím. No, mluvím jako osvětová pracovnice, ale i to se může stát, takže Tě prosím o shovívavost vůči čtení tohoto dopisu.
Myslím si, Jiří, že jsou věci mezi nebem a zemí. Někdy se namáháš a škrábeš do pevné zdi, abys ses domohl svého Boha – a zatím za Tvými a bez Tvého vědomí nějaká jiná síla z Tebe, podobná myši, už tam tu díru do prostoru vytváří. Člověk se modlí ke svému cíli a má na mysli, to, co by si přál a v co doufá. Ale někde MIMO Tebe se ten zázrak děje. Každá duchovní námaha má nepředstavitelnou cenu. Bůh sám je možná pokusem, copak víme, jestli neuskutečňuje se to, čemu jsme dali personifikaci, jméno Bůh – což je možná nějaká atomická, fyzikální, a přitom TAJEMNÁ síla, která nás k tomu nutí.
Když mi na terase raší první lístky a první tráva – v té mé mini zahradě, jakési zveličené bonsai – setkávám se pokaždé s TAJEMSTVÍM. Žiju se zvířatama a jejich radary a jejich dorozumívací kontakty a ty možnosti jsou samy o sobě pro člověka hranicí. Mám třeba kočku Leonu, která se ze všech sil snaží porozumět lidštině. Její pohled, pevně upřený do mých očí, když je hubována za nějaký přečin mě nejen dojímá, ale dává mi současně vědět, jak málo vím. Mám želvy, o kterých se všeobecně tvrdí, že jsou tupé a blbé. Takový nesmysl. Jsou pouze z jiné planety – a to je naše. Jenomže ta naše planeta se výhradně zajímá o lidi, nerozumí stromům, nerozumí inteligenci mimolidských bytostí. Na terase mi roste javor. Je velmi bázlivý. Když to všechno večer, co večer zalívám dívám se tomu tak říkajíc do očí. je to téměř nesdělitelný. Pro mě to znamená totéž, co má biologicky se rozmnožující člověk s rodinou. Oni jsou moje rodina – i ty kytky i ty zvířata.
Nevím, jestli jsi ten správný adresát, kterému to sděluju. Dělám to s touhou, abys mě vyjmul z těch ostatních, kteří napíšou dopis a pak jako by ho nenapsali. Že se s Tebou chci setkat a toužím po komunikaci s Tebou, ale nevím jak na to, abys mi rozuměl, abys mě neironizoval, aby ta řeč byla taková, abys mi rozuměl. Proč jsem nepřijala funkce, proč jsem na tom, jak jsem. To není ignorance, do války s Tebou půjdu, ale musí být jasné, že jsem se navždycky oddělila od tohoto posraného světa a že nechci strávit čas nějakými rozpaky. Tys mi třeba telefonicky řekl po mém dopise o „Božské Emě“, že Ti lichotím. Ale to Tě chraň pánbůh! Nic takového bych neudělala!
Prosím, pochop: byla jsem vždycky samotář. Moje suverenita je nutné brnění, svoje city nebudu odkrývat a zmrazím každého, kdo by mě chtěl vydírat, klást otázky, na které nebudu nikdy odpovídat.
Po šoku, který mi připravil demokratický režim, jsem se dlouho vzpamatovávala. Když jsem jakž takž přišla k sobě, myslela jsem nejdřív, že to zavinili ti slavní ONI. Není to pravda. Vždycky jsem se kryla, bála jsem se zranění, zapikolovala jsem se do určitého typu zjevu jen proto, že to je právě to brnění. To má člověk chodit nahej a bezmocnej a s prdelí v trní? Ani mě nenapadne to odkrývat. Proč? Kvůli čemu? Kvůli PRAVDĚ o sobě? Co je to vůbec za hodnotu, to slovo pravda???? Dneska čtu kdesi náhodou v novinách, že je Havel považován za českého Ghandího! No tak jo. Proč ne?
Moje ukrytí mi dává šanci dál nejen snít o důležitých věcech, ale taky je v rámci života nějak uskutečňovat.
Mám čtyři knížky, které nejsem schopna vydat. Setkala jsem se se dvěma chasníky, že pouze při pohledu jejich očí jsem pochopila, že to nemá cenu jim svoje zboží nabízet /jako za komunistů/. Nemyslím si, že ty věci jsou dobré – totiž ne – jsou dobré – ale jsou nějak extra vynikající. Nejsou. Ale tak všichni vždycky psali a někdy měl někdo štěstí, že se mu to povedlo, později je citován a oslavován. O tom nemá cenu mluvit.
Víš, Jiří, píšu Ti i proto, že ses podivil, že nevím, že přestal existovat Klub spisovatelů. Upřímně řečeno – mně tato moje neznalost tak nějak nevadí. Pro kulturní obec je to ostuda. To samozřejmě. Ale já ani Bosnu ani Hercegovinu, lautr rovinu, nemůžu už sledovat. Je to HNUSNÉ. Fašismus. Hnus. Pak v noci nespím a ráno nemůžu nic dělat, ani se nechce jít zalít květiny.
Spoléhám na věčnost a věčné opakování stejných dějů. Jedinci jako já se jednoho dne poserou smutkem, k jaké rase to patřím. Možná jsem měla bejt misionářkou ve třetím světě. Možná jsem měla dělat sochařinu. Možná – atakdál. Všechno je napsáno nanečisto, všechno, cos udělal a k čemu ses dobral, je nanečisto a jsou tam čmáranice a kaňky. Pak umřeš. Jenomže mně to nezní nahořko. Je to velice důstojné, jak ses bránil, čím jsi útočil, ne se samopalem v ruce, tam je to jinak.
Myslím si, že patřím mezi hluboce morální lidi. Nebudu toto své tvrzení obhajovat. Navíc jsem žena čarodějná. Věděla jsem tři roky před odchodem Rusů, že jsou na odchodu. Nemluvím mysteriózně jako vědma. Vím to. Každý ráno od 21. srpna jsem se chodila v toto výročí zrána za svítání podívat na oblohu. Nějakým darem obdařená, jsem věděla, že bude ještě hůř a bylo. Pak jednoho rána se za úsvitu objevilo na obloze něco – byly to vždycky mraky nebo mráčky, protože v tento den v srpnu bývá málokdy zataženo – že přichází dunivé vojsko boží. Řekla jsem to několika důvěrným přátelům, kteří mě varovali před bláznivostí této představy. A pak tam bylo v těch mracích napsáno, že to končí. Píšu Ti to schválně, protože vím, že jsi racionálně založen a Tvoje citové tajemství máš ukryto snad v palci od nohy, protože na Tobě není vidět.
Já jsem ale jiná, moje krabice, ve které jsem se narodila, má jinou potenci a jiný úhel pohledu. „Všelijakých čeledínů potřebuje Hospodin“. Chtěla jsem Ti teď vysvětlit – od toho je dopis tak důležitý, že nemluvíš, ale píšeš slova – a to je dobře. Spoluhráč imaginativního rozhovoru má šanci si věc promyslet, nereagovat hned, neodpovídat. Vlastně jsem to napsala všechno z úzkosti, že mi nebudeš věřit, s jakou poctivostí byl můj dopis Tobě napsán. Ber v úvahu, prosím, že bych to nedělala, kdyby mi tak nezáleželo na zvláštně důvěrném kontaktu, který mezi námi existuje, nevím, jak silný je ze Tvé strany – ale to je lhostejné – důležité je, abys pochopil, jak křehké je moje ubohé srdce. To je termín, co? Ale nenašla jsem vhodnější slova.

Až budeš mít náladu a čas, prosím Tě, zavolej, můžeme se jistě bavit skvěle, a nejen o Fitesu. Moc Tě pozdravuju.