Letter to Dita

Praha, 13. února 1994.

Tak Diti,

jak Ti říká Ema tetinka s tím hláskem konipáskem, tak jsem ji právě před chvilkou volala, a to sladké děvče mi dalo číslo telefonu, leč stejně tam mám buď „slavíka“ anebo zas nefunguje předvolací číslo, a vůbec se mi o tom už nechce psát, poniváč mě nudí psát vo blbostech.
Udělalas mi radost, že ses ozvala, myslím si, že bysme se měly vlastně aspoň jednou za život setkat, když jsme už švagruše, což nám osud doposud jaksi nedovolil nebo co. Vlastně bysme spolu mohly jet na dovolenou. Vlastně bysme mohly zjistit, že jsme se k sobě nikdy nehodily a vlastně bysme mohly udělat spoustu ohromně důležitejch objevů jako ku příkladu, že sis vzala Honzíka Krumbachovýho /vidíš, ani do toho jména se netrefím bez průseru, tak pochop, do jaké ses to přiženila rodiny!!/ a vlastně by to mohla být skvělá sranda. Mohly bysme na Kanáry do extra penzionu, jak mi onehdy hlásila jedna známá, že je to tam lepší, protože Američany to tam už nebaví a Češi jsou celí diví na právě tu část pobřeží, anebo bysme mohly na Maltu anebo na Mallorku, jak panstvo ráčí, já si na to klidně pučím, mě lidi pučujou, až se z nich kouří, stačí jen říct a úroky si připočtěte sama, madame. Já totiž, abych byla upřímná, jsem tě měla vždycky ráda, tak jako jsem stejně neměla ráda naši mami, ale tu Tvou jsem zato hrozně milovala. Když jste tehdá odlítali do Kaira, tak Ty ses otočila po své mámĕ, a tak jsi hořce zaplakala, a tak ses na ni něžně usmála a já jsem na ten okamžik nikdy nezapomněla.
Nechtěla bych, aby sis tenhle dopis vykládala jinak, než že Ti švagrová, hodná holčička jménem Ester, prostě píše dopys s tvrdým y. Já fakt jen tak a ani Ti nevím, jak se to přihodilo, že na Tebe myslívám a představuju si, jak jedničková ženská musíš být, když jsi to s tím naším Jendou vydržela a když jsi byla schopná říct po jeho zmizení, že si hájil osobní svobodu a že ho zato stále miluješ. I to se mě dotklo, hluboký vjem ze Tvé osobnosti, kterou v podstatě neznám. Sympatie bývají ovšem takové, že aniž je dáváme najevo, přece jen v nás fungují, filtrujou čas jakoby nic, rok sem rok tam, desetiletí sem desetiletí tam.
Moc by Ti mne dneska zajímalo, co sis myslela o naší máti, která byla podle mě jedna z nejhroznějších MATEK na světě, nechala svoje děti na pospas jejich nadání a charakteru, nezajímala se nikdy o naši výchovu a přitom na nás působila eticky tak silně, že jsme oba Honza i já – šli pevně svou cestou, ačkoliv jsme byli darebáci a trávili povětšinu studentských let po putykách a barech. Mohli z nás být přece lumpové – ale nebyli. Zázemí jsme neměli, nikdo nám neříkal, to nesmíš, ale neudělali jsme ani Honza ani já nikdy něco skutečně špatného. Není to zvláštní?
Honza měl jinou matku než já. Jeho milovala jako syna, mě vlastně velice silně nenáviděla pro můj kurz dělat kumšt, mstila se mi a urážela mě, to mě ničilo a bolelo, ale vpodstatě to bylo jedno. Stejně jsem šla svou cestou tak jako Honza.
Teď, jak to tak člověkovi furt kráčí hlavou jako prosebné procesí, si uvědomuju, že Tvůj syn Petr pravděpodobně opustil rodinu kvůli svému otci, to jest Honzovi a že vlastně Honzovy sračkový milenky asi měly velký vliv na to, že Tě žádal, aby ses rozvedla. A ty jsi zůstala u manžela. Třeba je to chiméra, to co říkám, Honza se jen jaksi letmo zmínil s patřičnou hořkostí v hlase /my jsme se jeden druhýmu nikdy moc nesvěřovali s intimitama našeho soukromí/ že syn ho chtěl připravit o jeho podstatnou potřebu svobody, tedy osobní. Je to divné, ale líbí se mi i postoj Tvého syna a mého synovce a líbí se mi i postoj Tvůj a Honzův, ačkoliv byly tak protichůdný. Nechci po Tobě proboha odpověď na tak intimní povídání, to chraň Bůh, to bych si vůči Tobě nedovolila, spíš jsem dneska, v takovou mrazivou neděli, na tebe myslela a z toho vznikl můj dopis. Jen tak, mimoděložně.
V tento čas života by mě zajímal kontakt s mým synovcem Petrem, moc by mě interesovalo, KDO je, JAK cítí, co dělá a Co zamýšlí. Samozřejmě, když on nebude mít zájem, nebudu mít zájem ani já, ale poněkud si myslím, že by to bylo zajímavý. Jednou jste tady byli ještě s Tvou matkou na návštěvě, my jsme s Petrem a Honzou seděli u gramofonu a poslouchali nějakou nestoudně nádhernou hudbu, snad nějakej soul nebo co to v té době mohlo být a ten chlapeček najednou řekl: tady bych chtěl zůstat už pořád. --- To okouzlení z atmosféry! Ten vjem, že teď a pak už nikdy se nestane a nepřihodí takový štěstí !!! Honza se tak radostně zasmál, leskly se mu oči, on měl takový lesklý oči, že? a já jsem to nikdy nezapomněla, byl to OKAMŽIK, náhoda, štěstí.
Když jsem pak byla u Vás na návštěvě a jeli jsme s Honzou na Pálavu /jistě navigováno Tebou, brácha by se nebyl zmohl na čin, jako je odvézt zhýčkanou sestru autem tak DALEKO/ tak mi Honza před nějakou hospodou sdělil vysoce pochmurným hlasem, že jsem živa na „americké úrovni“. To proto, že jsem s ním odmítla vydat se jakousi prašnou a nudnou / pro mne / cestu, kde mi chtěl ukázat nějaké skály. Jenže já jsem v té době byla už hodně špatná, pak to skončilo případem úmrtí – téměř – o dva roky později, takže jsem nebyla naložená na lyriku Pálavy. Ale zato jsme se spolu vytrvale hádali. Vášnivě, vytrvale a trpělivě jsme jeden druhýho podezírali z pitomosti, z odporných povahových vlastností atakpodobně. Nevím jak on mě, ale já jsem ho hrozně milovala, byl to prostě starší bratr a každá holčička ví, co ten pojem obnáší.
Jakou roli jsi asi v té věci tehdy hrála Ty, Kdes to asi byla, když jsi mu dopřávala veškerou svobodu, úctu k jeho práci? Taky nečekám odpověď, ona taky jistě není jednoduchá a taky vlastně, proč odpovídat na směšné otázky?
Teď Tě asi naseru, ale je lepší u toho nebejt, takže Ti nikdo nepomůže, čteš dopis a je to JEN dopis. Kdysi dávno – bylo mi asi třináct let, dostala matka jeden z hysterických záchvatů krz to, že nás otec opustil a vzbudila mě, posadila si mě na klín a řekla mi, že brzo umře. Začala jsem plakat tak, že na to nikdy nemůžu zapomenout. Řekla mi, že mám povinnost se o Honzu postarat až do jeho smrti. Přísahala jsem jí, že to udělám. Pak jsem léta chodila v noci k její posteli a poslouchala jsem, jestli dýchá, vyděšená a vystrašená, bezmocná malá holka. Chápeš jistě už řekněme jen tak přibližně, že to nebyla maminka, plná ohledů. Honza o tom nevěděl, k němu se chovala jinak. Řvala na něj sice jako na mě, ale měla k němu jakýsi respekt /otázka: matka – syn – matka – dcera. /
Honza mě v předvečer smrti zavolal a řekl mi, že ke mně nepřijde, že se cítí špatně a že jde spát k Weignerovým. Zapřísahala jsem ho, aby šel spát ke mně, že mám pro Tebe náhrdelník v barvě Tvého kostýmu a on přišel. Tady je naplnění osudu: složený slib se nedal vyvrátit. Lehl si a žertovali jsme. Povídal: teď by měla přijít matka a dořvat nás, že se neučíme, ale žvaníme. K ránu jsem uslyšela pád těla a atakdál – to už Ti povídat nebudu. Mohu Ti jen říct, že do poslední chvíle ironizoval lékaře z pohotovostní služby. Přitiskla jsem jeho obličej na svůj a on na to reagoval s jakýmsi odtažitým gestem, jak to měl ve zvyku. Nebýval nikdy patetický a já jsem věděla, že nemohu přerušit jeho duševní proces, říkala jsem mu pár slov, jako že už je zde sanitka a takové žvásty. Reagoval a přesto, že byla situace jasná, se ani na okamžik nepoddal, nezcitověl, byl přesný, myslící, věcný. Vím, že mu bylo obtížné moje objetí sestry. O to víc si myslím, že to byla jedinečná osobnost.
Za pár hodin po jeho odchodu jsem si uvědomila, jak mě drží matka v náručí a já pláču a ona mi říká, abych přísahala, že se o Honzu postarám až do smrti. Tehdy dodala: on je slabší než ty, ale on je velice cenný.
Pak – nevím za jak dlouho – se mi zdál sen. Matka nosila v Bratislavě, kde jsme žili takové jedny velice elegantní černošedé pruhované šaty z čistého hedvábí. Chodívali jsme jako děti na velikou, krásnou louku nedaleko místa, kde jsme žili a tam jsme si hrávali. Bratr nosíval námořnický obleček s tmavomodrými stužkami na bílém límci – to jako když ho vyparádili na korzo – a to bylo v tom snu. Matka s Honzou utíkali se smíchem po té louce – ona v černošedém, on v námořnickém – a oba se smáli a mávali mi jako se mává na lidi na rozloučenou. Byli oba radostní a mladí a veselí, chlapeček a maminka, oba ke mně lhostejní, oba šťastní, že si hrajou. Jistě, ano, asociace, samozřejmě, že asociace, co jiného?
A přesto jsem po probuzení konstatovala s úžasem, že oni dva se milovali, že k sobě patřili a že jsem já byla jenom nějaká taková tenká zábrana mezi jejich vzájemnou láskou a sympatií. Že jsem mezi ty dva nikdy nepatřila.
Leželo to na mně – a leží – jako kámen, teď jsem Ti to konečně mohla napsat, roztrhej to, je to jen papír, ale přijmi mě jako svou švagrovou, sice introvertní a podivnou, vzdálenou a možná zkresleně vnímanou, Dito. Tys mě řekla, když jsi přišla pro jeho šaty: proč jste nezavolali doktora? A já jsem pochopila tu propast, že Ty bys byla jednala líp než já a že mi cosi vyčítáš, nač se mě nechceš ptát, abys zbytečně víc netrpěla. A já pod vlivem tohoto pocitu jsem se konečně odhodlala Ti napsat aspoň krátkou zprávu, jak to bylo i s tou přísahou a s tím splněným slovem a s mou láskou, o které nikdy nemluvím.
Taky nevím, proč bych měla mluvit o lásce, když stále a pořád žije. Jestli jsi to dočetla až sem, buď tak hodná a ozvi se mi. Byla jsi partnerem jeho života – a nejen to. Jsem žena jako Ty a vím svoje. Já jsem vlastně úplně sama, ale vítám to, nestěžuji si, moje činnost mě naprosto stačí pro motivaci žít. Nepotřebuju ani příbuzné ani děti. Je mi to fuk. Jestli máš ke mně záblesk sympatie, ozvi se mi. Ne že bychom měly hovořit výhradně o našem příbuzenském vztahu, na to bych se vykašlala, ale bylo by fajn, kdybychom se trochu seznámily, kdybychom se trochu pochopily. Když nebudeš chtít, samozřejmě to přijmu. Tohle není vyděračský dopis. To je dopis sympatie, která se zrodila v okamžiku, kdy jsem Tě poznala. Nevidím důvod, proč bych se měla ostýchat Ti to říct.
Buď ke mně stejně gentlemanská, Dito. O nic Tě neprosím. Bylo by jen fajn Tě poznat. Blíž. /Ten Tvůj pohled na Tvou matku při odjezdu do Kaira. /
No, tak to mám za sebou. Moc Tě pozdravuju. Co dělá Zora? Odpověz třeba za rok, čas máme. A jestli nemáme, nespěchejme. Já teď obzvlášť dbám na bonton: starci začínají spěchat a klopýtají. Já se tvářím, že mám před sebou sto let. Je to elegantnější, půvabnější, zdvořilejší a celkem to působí příjemně. A v podstatě běží jenom o dobrou výchovu, o nic víc, když budeš chtít, tak se potkáme, když nebudeš chtít, tak se nepotkáme. Takové jsou zákony života.

Dovol mi, abych ti napsala: líbá Tě švagrová