ŠAN 2

Praha, 5. července 1985

Kočky, kočky, kočky moje!

Viděla jsem Vás narodit se a viděla jsem Vás umírat. Viděla jsem Vás, vy druhové mýho života, po celé vaše životy. Viděla jsem vaše tlapky, které se učily chodit a viděla jsem je, když pozvolna kameněly ve smrti.. Viděla jsem Vaše nádherné a divoké oči, jak se rozsvítily při prohlédnutí a viděla jsem je, jak zhasínaly. Viděla jsem vás zdravé a veselé a mladé a viděla jsem vás stárnoucí a nemocné, slabé a zubožené. Vaše oči zářily do posledního okamžiku a byl v nich pohled, upírající se jinam, mimo život, který jsme spolu prožili. Hladila jsem vaši srst koťat a hladila jsem vaši srst, než jsem vás řádně pochovala do země.
Viděla jsem, kolik máte smyslu pro něžný humor a legraci, kolik plaché touhy vkládáte do mne. Když jsem měla moc práce, odháněla jsem vás, když jste zatoužily po dotyku mé ruky, která byla vždycky něžná jako vy. Naučily jste mě, kočky moje, mnoho a mnoho nesdělitelných věcí. Viděla jsem, jak jste toužily po divokém lovu a po vraždě, určené přírodou. Nebylo vám to u mne dáno, nebyla pro vás u mně šance, abyste prožily život svého zrození, svůj smysl života. Byly jste ochuzeny o všechnu zvířecí krásu, o krutost, která je jenom jméno, protože jste se narodily k lovu jako šelmy a já jsem vás o to připravila. Jak ráda bych Vám to byla nabídla! Ale nemohla jsem.
Opouštěla jsem vás a vy jste trpěly, protože jste věrné a poctivé, jako každé zvíře, jako všechna ta nádhera v pralese života. Dávaly jste mi naději v hrozných a bezesných nocích. Kdykoliv jste vytušily svým zázračným vnitřním zařízením, že je mi zle k smrti, přicházely jste potichu na hedvábných nožičkách se s hrůzou zeptat, jak dlouho to bude trvat. Kladly jste mi hlavy do dlaně, když jsem spala a já jsem cítila vaši něhu i vaši opuštěnost. Lehaly jste si na mě a probouzely mě tichým hláskem, vstaň a jdi! volaly jste. Báli jste se o mě, moji kamarádi, moji drazí přátelé a přítelkyně. Vzbudily jste ve mně zodpovědnou péči o život – a bylo to naše společné zařízení.
Moje kočky! Provázely jste mě po celý život. Vaše oči byly tak zářící a tak tázavé, plné něhy, někdy jste odvracely pohled, když mi nebylo natolik dobře, abych byla schopná s Vámi existovat, vracet vám ten Váš pohled- vždycky jste pochopily a vydržely, kočky, kočky moje. Miluju Vás z celé duše. Miluju Vás víc, než jsem kdy koho milovala. Vám jsem zůstala vždycky věrná vás zradit pro mě bylo a zůstane nemožné. Věznila jsem Vás v bytě – ve vězení z lásky. Doufám, že jste nepochopily, že je to vězení. Umíraly jste a do poslední chvíle jste věděly, že jste byly milované kočky — anebo jste alespoň věděly, že ve věznici kočičího života jsem hodná bachařka?
Jednou se to dozvím. Kéž by mě někdo tak hladil jako mrtvou, jako jsem hladila já Vaše těla. Vlastně ne. Já po tom netoužím, nepotřebuju to. Ale myslím, zvířata moje, že jsem dělala pro naši společnou lásku všechno, co mi nařídilo moje srdce, které tak toužilo a touží po tak velkém oddání se jako je vaše a moje. Doplnily jste děsivé propasti, které jsem zažila s lidmi, ale s vámi nikdy. Kočky! Kočky! Vy nejvěrnější, plaché, stydlivé, uzavřené, láskyplné, uražené, vzdorující, směšné, smutné, zdravé, staré, unavené životem a nemocemi, každá z Vás si vymyslela vlastní svět, každá z Vás měla úžasnou osobnost, každá z vás si vytvořila vlastní způsob, jak přistoupit ke mně, jak se přiblížit, jak si hrát, co udělat pro legraci nebo pro vaši naději, že přežijete.
Tiskly jste se ke mně tak, že jsem se probouzela z únavného spánku v časech, kdy mi bylo zle, ale věděla jsem, že vám je hůř, protože odcházíte a víte to a šly jste si prožít ještě jednou čas důvěry, naděje a lásky. Vaše umírání mě stálo mnoho bolesti, ale vzdala jsem svou bolest, abych umožnila vám, co vás mělo potkat a co potká mne. Moje kočky, kočky, moje milované bytosti.
Jste tak poctivé a tak krásné, jako je určitě každé zvíře. Ale vás znám důvěrně celý život. Moji mrtví přátelé, kdopak vás sečte? Nejste mrtví, když odcházíte, odcházím já s vámi. Když se mi zdál sen o Tobě, Šnečíčku, jak ke mně běžíš, jak se plaše a stydlivě v tom snu odvracíš, jak se chceš a nechceš dát pohladit, plakala jsem po probuzení štěstím. Zavolala jsem, pozdravuj Fazolku, která zemřela zármutkem nad Tvou smrtí, protože život bez Tebe nemohla snášet a umřela k ránu, na místě, kde ráda lehávala. Cítím, žes jí to vyřídil. Počkejte na mne, až budu donucena taky odejít. Kočky, kočky moje! Že tam počkáte? Budeme si hrát: Šneček bude sedět ve veliké větvi rajského stromu a bude dělat, že mě nevidí. Ale z celého jeho naivního obličejíčku bude vyzařovat zvláštní vnitřní smutek a takový lehký, stydlivý úsměv. Fazolka si bude hrát s vlastním ocáskem. Petinka se na mě podívá očima, které mají barvu ojíněných hroznů začátkem podzimu a přešlápne z nožičky na nožičku a jeho oči, zářící a plné něhy, mě přivítají. Johánek se na mně upřeně zadívá. Hvězdička, co umřela po krutém veterinárním zásahu a nekousla mě do ruky, i když měla potřebu kousat bolestí, se na mne zadívá tím pohledem ztraceného kotěte. Ale Hvězdička ví, že jsem ji držela na klíně, když umírala k ránu, a její bolest musela být nesnesitelná. Uki se bude smát a bude lítat sem a tam, ocásek stočený do legračního otazníku a bude se ostýchat jako Šnečkův syn a bude dělat, že chce utéct, ale bude to jenom předstírat, aby se konečně nechal hladit na bříšku, jak to dělával v předsíni na místě, které jsem označila názvem Ukiho Hladidlo /jako Staré Bělidlo/. Mauglinka přikráčí důležitým krokem a okřikne všechny, že ona je první, jak to dělala po celý život. Míša, chudák, přijde plaše a stydlivě. Oni mi ho zabili. Lidé. Někdo musel střílet, hlavně po kočkách, aby se na světě udržela morálka. Kočky zde nemají co dělat, protože loví. A ten střelec měl pečenou husu, kuře nebo kachnu nebo jakoukoliv jinou masitou potravu a možná při střelbě žral právě maso telete které se sem taky narodilo. A pak ještě přijde řada koček, mých přátel, kterým jsem dala aspoň kousek naděje – Kočky, kočky, kočky! Vy průvodci mého života! Kvůli Vám jsem se neodvážila odjet na delší dobu, abyste neutrpěly křivdu - a stejně se to stalo. Když jste mě při návratu vítaly, byly jste vystrašené, nervózní, jestli jsem to skutečně já. A já jsem kvůli vám, kočky moje, volala z Nového Zélandu, kde jsem krachovala mezi blbými a mně neznámými lidmi, jestli žijete, jestli se vám něco nestalo, jenomže to jste Vy, kočky moje, nemohly vědět. Věděly jste ale přesně, že se vracím. Seděly jste pod ochranným dohledem u dveří tři dny předtím, než jsem se vrátila. Já jsem v letadle říkala velkou modlitbu: kočky, kočky, kočky moje, já se k vám vracím, za tři dny Vás uvidím. Že na mne počkáte? Bude tam tráva a samá sranda.
Co říkáš, Johánku, kterého jsem našla na ulici? Co říkáš, Hvězdičko, Míšo, Uki, můj ze všech nejdražší Petinko, kterému jsem říkávala Van Goghu, jelikož jsi byl tak zvláštní, unikátní, zrzavěbílý a o Tobě, jsem, Peti, napsala knížku, kterou snad někdy někdo vydá? A co Ty, Mauglínko, viď, že přijdeš důležitým krokem a budeš vrtět ocáskem jako pejsek? A Tvoje oči jako mořské laguny budou zase tak zářit? Viď, že ano? Smrt je přece jen taková tenká blanka. I já přijdu krásná a veselá a vrhnu se k Vám, kočky moje. A budeme dělat své nejkrásnější kousky. Budu tahat špagátek, budeme se spolu na sebe dívat. Ach, zapomněla jsem na Prasínka, který zmizel, když jsem odjela z domova. Prasínek mě přivítal při krátkém příjezdu domů a lehl si do košíčku vedle mé postele a stále se na mně bolestně, vyčítavě a tázavě díval. Pak navždy odešel. Prasínku, viď, že tam taky budeš, ty statečný chasníčku, co skočil z prvního patra přímo na ulici a hrál si s koštětem metaře? Ty srandisto. ty legrácko, Prasínku. Dyť jsi byl špinavej pouliční chudák. Ale vždycky ses choval jako nóbl kocourek. Blechy jsem Ti vychytala osobně – a pak jsem odjela, Ty můj chudáku. Doteď mám pro to špatné svědomí, ale já jsem, Prasínku, musela vydělávat peníze, neboť jsem byla studentka.
Víte, kočky moje, moji inspirátoři, moje lásky, já jsem musela sem tam pryč, od vás, od těch Vašich očí. Až budeme všichni spolu tam, kde nebudou obtíže s vysvětlováním, že mi to odpustíte? Vzpomínáš si, Petinko, když jsi chtěl, abych se s Tebou mazlila, že jsem Ti vždycky říkala: Esterka, Tvá kamarádka, musí teď pracovat, Petinko, abysme měli co PAPAT. A tím jsem myslela hlavně Tebe, Péťo, vždyť Tě děti házely na hromadu koksu pod domem a Ty jsi byl na umření, zrzavěbílé vychrtlé kotě a chtěl jsi masíčko. Měl si oči barvy dozrávajících hroznů a já jsem Tě zvedla a když jsi seděl v kuchyni u lednice, tak ses na mne podíval hlubokým pohledem, že jsem se rozhodla, že už nikdy nebudeš trpět strachem a bídou, že u mně zůstaneš, ale Ty jsi, Petinko, nikdy v životě nechtěl zpátky na svět, viď? Viď, že nelžu? Ty bys mi to Pétinko, až budu mezi Vámi, ty bys mi to měl právo vyčítat – ale bylo to tak, jak to bylo. A když jsme spolu lehávali u elektrických kamínek a já jsem měla takovou touhu být znovu dítě, tak jsem Ti vyprávěla pohádky a Ty ses tak smál – a uzdravil ses. Doktor Ti nedával naději, ale já jsem Tě tak milovala, že jsem Tě uložila vychrtlého a chromého do křesílka, dala jsem přes Tebe deku, aby ses cítil dobře a dávala jsem Ti, Petřínku, žloutek a hroznový cukr na špičce prstu a Tys byl nakonec velmi statný a veliký macek a kdykoliv jsem pracovala, čekal jsi netrpělivě, až se SEJDEME. A to jsme se dívali v posteli jeden na druhého. Pamatuješ? Dala jsem Ti původně jméno Petruška, ale pak jsem Ti říkala Péti.
Buď tam taky, Petinko, až tam přijdu za Vámi všemi. A nebuď už žárlivý na Šnečka, to víš, to byl chlapec z lesa, polodivoké kočky syn. Tys na něj byl dost přísný. Šnečíček byl tak dobrý hoch. Mauglinka Tě milovala a po Tvé smrti prokvílela celé noci a měla přitom se Šnečkem koťata. Tak si sedni vedle Mauglí, a počkejte, až přijdu.
Po Mauglí zde zůstaly dvě děti: Pastelka a Bajaja. Milujou se tak, jak Tebe, Šnečínku, milovala Fazolka, Tvoje dítě. Zůstává zde ještě Aranka, inteligentní a krásně tříbarevná, kterou jsem našla na hřbitově. Všichni – aspoň doufám – půjdou přede mnou. Já tu bolest vydržím. Jsou už staří. Já taky. Kočky moje, udělejte mi čestný doprovod, až budu odcházet. Prosím Vás o to. Nemám lepší společnost, nikomu bych takový dopis nenapsala, jenom Vám, moje zvířata, moji přátelé, zachránci před zoufalstvím v nejhorších dobách. Přijďte mi naproti!
Všechny Vás pozdravuju. Láska je nesmrtelná. Polož mě jako pečeť na srdce své, neboť silnější než smrt je milování. To jsou lidská slova a pro Vás nemají cenu. Ale obsah je v tom, že jsme všichni k sobě nalezli nesdělitelné. Našli jsme se. Vaše Ester
Dopis, který jsem napsala svým kočkám, považuju za zvláštní úkaz. Nikdy předtím mě nic podobného nenapadlo Když jsem si dopis přečetla čtyřikrát, zdálo se mi najednou, že to může být můj nekrolog. Je pravda, že jsem dost unavená. Spím a jím málo. Pracuju na věcech, které jsou sice zajímavé, ale nikterak nesplňujou moji představu o mé životní tvorbě. Kvůli té únavě jsem si tedy řekla sama sobě – je teď půlčtvrté ráno – že možná brzo umřu.
A tak jsem si tak řekla, že tento dopis opíšu i s tímto dodatkem pro své přátele.
Oslovení druhů mého života mi připadá vysoce důležité a čestné. Ale stejně mě to překvapilo, že to píšu. Ať tak nebo onak, to je lhostejné – jsem v té velké únavě, kterou právě pociťuji – byla najednou čilá, něco mě k tomu vybídlo, něco ve mně zavolalo. Tak je to zde.
Předtucha? Pouhá únava? Vyčerpání ze všeho fašismu, ze kterého zvracím hrůzou a ve kterém jsem prožila celý život? Nevím. Nebudu se v této zvláštní chvíli tvářit důležitě. To jsem bývala důležitá a do všeho se seroucí, když mi běželo o dokončení nějakého vnitřního plánu. Teď nevím.
Rozepíšu tento podivný úkaz těm, které jsem milovala a kterým důvěřuju, že se nebudou smát.
Už před třiceti lety jsem si představovala, že na mém úmrtním oznámení bude napsáno: Žila pro kočku -takový staromódní vtip z devatenáctého století, to je pro kočku - což znamenalo, že to je nanic.
Jsem unavená, tak už k tomu nic nedodám. Jsem zvědavá, jestli teď někdy umřu nebo ne. Jestli ne, tak to bylo z únavy. Jestli ano, tak mi něco řeklo, že bych měla napsat dopis kočkám. Ale kdopak co víme o pohnutkách takových nebo makových? Něco mě posedlo, napiš kočkám dopis. Tak jsem ho napsala.
Kdyby se stala ta věc, že teda jako mě klepne pepka, tak prosím Vás, kteří ten dopis dostanete, abyste si ho přečetli skutečně, ale moc bych prosila beze smutku, protože ve mně není ani smutek ani strach. Toho být na Vašem místě bych se držela. Nic není pěknějšího než vztahy. Není nic lepšího na světě, než milovati pavouka ve vězení. Protože milovat se prostě MUSÍ. Jináč stojí všechno za naprostý hovno. A je to úplně fuk, co člověk miluje. Akorát nesmí být kretén, co miluje svou kariéru. To je láska, ke které nemám nejmenší cit, dokonce ani ne soucit.
Berme to tak, že mě posedla touha psát si s kočkama. Stát se může všechno.