Budějovická anabáze

Nechtělo se mi ze šumavské Šumavy, neměla jsem v podstatě kam jít, nevěděla jsem, co budu dělat v Praze, nevěděla jsem nic. Ale začínal nádherný a teplý podzim a tak jsem místo vlakem šla pěšky a autostopem, courala jsem se abych dobu putování a loučení co nejvíc prodloužila. Přespávala jsem v různých staveních, opálená, zanedbaná, s polámanými nehty a se ztvrdlými dlaněmi, vál horký vítr, stromy oranžověly. Byla to nekonečně dlouhá, tisíciletí trvající cesta. Uvědomovala jsem si, že jsem nabitá energií dravce, že tuto mizernou dobu přežiju, aj keby tatíček mali visať, nebála jsem se budoucnosti – a to jsem ještě netušila, co všechno mě potká v Budějovicích a v budějovickém divadle, o jehož existenci jsem doteď měla jen mlhavou představu. Mlhavou proto, že se tam odstěhoval kamarád herec Franta Veselý a jedině to jsem věděla, že tam buďto hraje divadlo nebo dělá výtvarníka, což bylo jeho hobby. Ten František se vůbec vždycky do všeho hrnul – kromě do morálky. Na tu kašlal z plného srdce, dost nám ten hoch pil – ale v té době a vlastně jaképak, v té době, někteří lidi chlastali vždycky v každém společenském zřízení a v každém státě a Franta holt byl velmi přítulný k dobrému, zdravému rumu.

Když jsem jednu fázi svého putování proležela u silnice na poli, abych se rozhodla, jestli dál pojedu vlakem anebo půjdu dál střídavě pěšky a střídavě autostopem, vylezl z díry kousek ode mne hraboš a zadíval se na mně. Musela jsem zřejmě ještě zářit z toho šumavského klimatu, té velké návštěvy jednoho jedinečného kraje, protože když jsem na hraboše udělala “baf!” jak jsem dělávala na bratra, když jsme byli úplně malí, okamžitě zmizel, ale hned se objevil v jiné díře. To mě tak rozradostnilo jako slavná věštba, že budu mít sílu a budu mít úspěch ve všem, co budu konat, že jsem na něj zase vybafla a on se zase schoval a zase se objevil v té první díře. Nevím jak dlouho, ale dlouho jsme si takhle hráli, některé listy už opadávaly a snášely se slavnostně na silnici, sem tam jelo nějaké to auto, ale nemělo šanci mě svézt, když jsem si hrála s hrabošem polním. No a pak se už připozdilo a já jsem šla dál, na zádech tornu s malířskými deskami a svým osobním vybavením a v tom mě napadlo, že v Českých Budějovicích žije přece Franta se ženou a že bych je vlastně mohla navštívit, abych oddálila návrat do Prahy.

Nějakým vláčkem jsem tam přijela někdy druhý den navečer, zazvonila jsem u dveří v hereckých domech, kde bydleli povětšinou herci z divadla a vrátný v divadle mi prozradil, který dům to je, kde bydlí Franta – a přišel otevřít Franta. Řekla jsem jenom tak: - Jo – tak já du na to kafe a na ty koláče, jak jste mě pozvali. - Neviděli jsme se několik let a Fanouš omdlel chroptivým smíchem, zulíbal mě, otevřel láhev kořalky a bylo to.

Podzim byl tenkrát tak milosrdně teplý, ačkoliv byl už říjen, toulala jsem se po březích Malše, té krásné budějovické řeky a snila jsem, že se vrátím jednou zpátky na Šumavu, že si tam postavím domek a tam budu žít a dívat se na hvězdy a blablabla  - - - jak to už ve snění bývá.

U Černé věže, budějovických Hradčan, se prodávala zelenina, a ovoce, mraky vos kolem hrušek a jablek a melounů a na melouny jsem měla chuť vlastně vždycky a podloubí na náměstí s kašnou a hrbolatá dlažba – to všechno bylo město snů, jakési přepažení mezi božskou Šumavou a okolním děsným světem. /To jsem samozřejmě nemohla vědět, jak aktivní jsou budějovičtí občané, nazývaní Straníky./

A pak jsem se zamilovala do Miroslava Macháčka. České Budějovice se staly stigmatem, neměla jsem na ně zapomenout. Myslím, že v případě že naše kroky řídí Prozřetelnost, měla skutečně laskavou a rozumnou ruku. Jestli to byla náhoda, pak to byla náhoda velice šťastná, protože o rok později jsem zde už pracovala jako malířka dekorací v divadelní malírně. Neměla jsem prachy – mezitím jsem pracovala u zedníků v Praze, kde jsem se na stavbě vysokoškolské koleje v Podolí seznámila s pražskou inteligencí, profesoři a vysokoškolští činitelé si zde podávali cihly jako nic a bylo to – no a teď jsem se stala malířkou kulis.

Bylo to nádherné. Zaprvé jsem mohla malovat po nocích klihovými barvami nebo čím jsem chtěla kopie malířů, které jsem obdivovala. Dále pak – malírna byla veliká a já jsem to dopracovala tak vysoko, že mi navrhl mistr malírny, pan Tomášek malovat zadní transparenty. To znamená krajinu s lesy jako v případě opery “Hubička” anebo Fudjijamu s oblaky v případě “Madame Butterfly”. Se ví, že to nešlo na ráz, že to nebylo hned, umělecké dozrávání trvá dlouho a jedna divadelní sezona neobsadí hned vedle sebe několik oper, to je samozřejmé. Ale já jsem se činila. V první řadě mě lákala ta rozsáhlá plocha tak zvaného pozadí, které musí překrýt celý zadní jevištní prostor. Už ta omamnost, že kráčím na položených prknech oblohou tomu dodávalo lesk a vznešenou vůni. Taky pak bylo fascinující, jak je snadné, vylejt kýbl s bílou barvou na modrý podklad a tam to rozšmudlit takovým jako smetákem, až z toho začaly být skutečně krásné mraky. Nad malírnou byl nějaký ochoz nebo jen železné schody? a odtud seshora jsem se dívala na to velkolepé, mnoho metrů čtverečních obsahující umělecké dílo nejinak než Michelangelo při malbě fresek sixtinské kaple. Zachytila jsem jeden rys mraku – a tak, jak to bývá ve skutečnosti, se mi proměňoval před očima, seběhla jsem dolů a rozšmudlila jeden z těch obrysů, vyběhla nahoru a znovu seběhla dolů – byla to nádherná práce.