MOZAIKA 1

Rok 1972 Sny

Tak tohle se mi dneska zdálo: přijdou ke mně do bytu, kde jsem nikdy nebydlela, ale jako jsem se tam akorát nastěhovala, tři nebo čtyři muži. Vypadají jako muži z detektivních románu nebo filmů /čímž se v poslední době poprvé v životě krmím/ a ačkoliv nedovedu popsat jejich anonymní tváře, vím, že jsou rázní, že jsou smluvení, že jsou to odborníci na něco, co neznám. Třeba jako muži, kteří energicky zastupují nějakou firmu, ale nejspíš nějakou boutique nebo něco kolem reklamy a světla. Jsou naprosto bezúhonní, ale jde z nich strach právě pro jakousi klidnou odbornost – jsou něco jako spiklenci – tvrdébrady, klidní, všechno vědí. Jsou elegantní, ale nenuceně, nenápadně, nijak módně.

Já jsem jejich klientka.

Oni mají krabice z papundeklu, které vypadají taky velmi seriózně a až ohromujícně odborně, je na nich něco napsáno. Papundekl (teda lepenka) má pěknou barvu a je tvrdý a kvalitní. Tyto krabice obsahují něco jako mozaikové kamínky. Barvy nejsou pomíchány, pamatuju si na ostře modrou, něco jako mangánová modř a na velmi sytě oranžovou, která je ale krásná ve smyslu malířské hodnoty. Anebo jako pomeranč, který září v holém prostoru /nevím, jestli toho nezařízeného bytu anebo vůbec/.

Ten můj byt totiž není vůbec zařízený, není zde ani kousek nábytku, ale zdi jsou bílé a všechno je holé. A jediná plocha, která se zřejmě odborníkům s mozaikovými kamínky nabízí, jsou pootevřené, slonovinově zbarvené dveře. /Někdo tudy předtím prošel, snad moje zemřelá matka anebo někdo, kdo zpodobňoval, že v tom bytě nebydlím sama/. Vedoucí odborníků sáhne do krabice a vytáhne hrst něčeho, co ještě nevím, co to bude. Hodí to na ty pootevřené dveře. Zní to suše jakoby hodil rýži nebo čočku – a na dveřích se seskupily mozaikové kamínky modré barvy. Drží na dveřích jako magnet, jsou nepravidelně čtverhranné, slabě se lesknou v jakémsi nouzovém světle nějaké osamělé a holé žárovky. Odborníci se dívají se zájmem na ty dveře a ty kamínky a já se taky dívám a vtom se to bleskově změní. Tam, kde byly ty kamínky předtím hustší, tak jsou řidší. Ale to chápu, že to je asociace na obrazy jako třeba Kandinsky a teď se pořád ta jejich kompozice mění. A zas a zas a znova a znova. Zírám na to v hrozné úctě, protože tohle má být nějaký psychický průzkum mé osoby, velmi těžce nemocné. Opět v sobě jako za bdělého stavu odhaluju zdroje posvátného strachu z vědění, které nikdy nezvládnu a nikdy nezvládnu ani stínem pochopení a v tomto snu je nahrazuju servilním užaslým vydechnutím. Jako když se člověk uměle diví, aby někomu polichotil.

Pak nějak ty kamínky mizí a ten házející odborník na ty dveře hází kamínky zase jiných barev, opakuje to jakoby průzkumně. Jsou tam jednu chvíli dokonce i barevné valéry, ano, vzpomínám si, něco jako temperovaný klavír od Bacha, převedený do barvy šedavě fialově modré, kterou tak miluju na obrazech Joana Miró. A ta barva má všechny odstíny až do té divné růžové, která se málokomu nemstí a jde až do tmavších odstínů, jsou trochu tmavomodré, ale spíš tmavohnědé – něco jako kakao v šálku, když se stmívá. A nakonec po všech těch proměnách, které jsou mi nabízeny k vyléčení mé jakési nemoci těmi odborníky, tak nakonec se hodí na ty dveře hrst oranžových kamínků a ty se zase přeskupují a překomponovávají. Ale já mám rostoucí dojem, že to přeskupování dělám já, že ty kamínky jsou něco jako teploměr nebo kardiograf, že ty obrazce o mně něco vypovídají, o něčem svědčí a ti odborníci to pečlivě sledují. Já se jich bojím. Stojím podomácku oblečená, protože jsem nevěděla, že přijdou, mám šaty, které jsou popraskané ve švech a které taky skutečně se zalíbením nosím ve skutečnosti, protože jsou to útěšně měkké hadry, jsou žluté se vzorkem hadí kůže – a tak stojím, cítím se ne moc dobře a uctivě vím, že bych měla být líp oblečená. A všechno mě to dost rozčiluje.

Vidím, že ti chlapíci – ale nejsou to jen odborníci na léčbu, mají nějakou vyšší politickou funkci, to vyciťuju – si o mně díky těm barvám a těm skupenstvím dělají nějaké závěry a to zřejmě jednoduše a lehce. Velice věcně, bez vztahu k mé bolesti, k mému nervovému onemocnění, které skutečně mimo sen existuje z důvodu, že asi nebudu moct dělat film. A tak jsem zaražená a nějak lituju, že se nechávám takhle prozkoumávat a že se jim nebráním a vtom ten šéf těch odborníků ukáže na jedno to oranžové skupenství a zeptá se mě chladněji, i když vlídně, něco jako psycholog nebo psychiatr: -Tak – co je tohle? - A já odpovím sebeobranně rychle a blbě, povídám: -To je jako kytice, která vyrůstá z města, které je zcela opuštěné. -

A už jak to říkám, cítím, že bych takovou kategorickou krávovinu měla rychle vzít zpátky už proto, že je v tom uměleckoidní papouškování, nějací básníci a že žvaním jako někdo od filmu, když se předvádí. A skutečně vidím, jak ten šéf odborník velmi shovívavě řekne: -Ano, opravdu, vypadá to tak. - A skepticky se na mne podívá, ale vím, že mi už stanoví diagnózu. A pak se mne zeptá, když takovou kytici a kamínky vidím JINDY /KDY???/, tak prý co dělám? A já povídám: -No, mám vždycky chuť se opít. - A na to on řekne suše: -Ano, teď se chlastá hodně. -

A tím ten sen končí. Je to protialkoholický sen, který na sebe vzal jednak vědeckou, jednak barevnou podobu. A v tom výroku, chlastá se hodně, jsem cítila strach, že se mě to týká a strach z vědců, kteří mě zkoumají a vidí to všechno jako na tabuli křídou a byla jsem skleslá, když jsem se probudila. Venku byla odporná noc, kdy svítí měsíc za tenkými mraky a podzimní vítr lítá jako posedlý lokaj smrti terasou sem a tam.