Povolání

Vlastně dodneska nevím, jaké mám povolání. Měla bych se rozhodnout, Pane, už se připozdívá a den je na sklonku. Jestli na to přijdu, udělá mi to – možná-radost a jestli ne, bude mi to fuk.

Totalitní systém ve mě hladce a bez problémů vytvořil něco jako vnitřní klaustrofobii. Nezatracovala jsem sice myšlenky socialismu a rovnosti všech lidí, ale bylo mi to od začátku silně podezřelé.

Během života se projde nejrůznějšími fázemi, kdy jedna změna následuje druhou, často jsem o ní nic nevěděla, ale často ano. Byly to horečnaté doby v letech studií, kdy namísto plovárny jsem si střihla Univerzitní knihovnu, kde jsem proseděla celé dny, zabořená nosem směrem k poznání toho, co, jak jsem doufala, by mě mohlo trochu povzbudit. Byly to především studia obrazů, soch a architektury. Někdy jsem měla pocit, že nejsem v tomto století, pamatuju si přesně na obraz od Giovanni Botticeliho „Narození Páně“ kde je v pravém rohu někde Botticeli a s výrazem tak mlsným, zvědavým a šťavnatým, že jsem si uvědomila, jak lehké jako pírko je nějaké to století, že je to vlastně všechno TEĎ – totiž ta chuť žít a vyjádřit se osobně. To byla jednak povzbuzující, jednak ničivá síla, při které jsem se propotila jako při chřipce – ale uhnout se od toho nedal, byla jsem vevnitř, nešlo to. Kromě toho mi knihovník, který mi důvěřoval, půjčoval tehdy zakázané knihy, jakoby třeba Voltaire. A  jiní, jmenuju mnoho jiných. Voltaire mě částečně rozčiloval, ale zase na druhé straně jsem od něj chytila navigaci, pozorovat svou dobu, ve které žiju, se vším chladným a nenadšeným odstupem, abych pochopila, že běží o mocenské zločiny a zájmy, abych nepodléhala panice z chování profesorů a různých spolužáků, kteří  už po roce 48 chytili vítr do nizder a patřičně racionálně se podle toho zařídili. Sice mě to sráželo a děsilo, ale zas jsem našla v sobě složky, podobné cynismu, odstupu od současnosti a vnitřně jsem se – přes malátnost, - kterou to sebou přinášelo, odborně pošklebovala všemu, co stále víc a víc narůstalo. Koule se dávala do pohybu a ti, kteří ji pomohli kutálet, byli lidi kolem mně. Bylo to dost hrozné, ale i k smíchu.

Nakonec jsem odešla z Brna do Prahy, kde jsem v podstatě neměla z čeho žít, protože živit se jen tak, co mi bylo nabízeno jsem nedokázala a rozum, pochycený od komfortního Voltaira, úplně a na celé čáře selhal. Zde nešlo o rozumné řešení, jak a čím se živit, to prostě nešlo, protože nic v té době nezavánělo rozumem, všechno bylo šílené a vykolejené, fanatické, podobné děsivým scénám z Florencie za vlády Savonaroly. Moc mi to připomínalo děti, které šly na jeho návod do různých domů a tam, nač ukázaly zbožným křesťansko – katolickým prstíčkem, bylo zničeno v ohni, jak mramorové antické sochy, tak knihy, v ohni si přišla na své i „Lada s labutí“ od Leonarda da Vinci – a tato doba páchla tím posvátným blbismem, tím šílenstvím, tou schopností lidí pokaždý znovu se zbláznit a ničit, ničit, ničit a přitom bohatnout. Fuj. Bylo to složité uvažovala jsem o sebevraždě, ale skryté sily, o kterých v podstatě nemám potuchy, mi v tom zabraňovaly. Nemělo to žádný mravní smysl, nespáchat sebevraždu – mně to prostě nešlo na rozum a ač se nechtělo ve své době žít, chtěla jsem spíš spát, usnout a nic nevědět, ne úplně zemřít se vší tou tajemností smrti. Jednou jsem si podřezala na levé ruce žiletkou zápěstí – jizvy tam byly dost dlouho – ale když jsem uviděla tu stříkající krev, zasáhlo mě to jako blesk a hrom dohromady, zavázala jsem si pevně ruku, div mi neupadla a krásně zmodrala, ale nemusela jsem k lékaři a k psychiatrovi, proč a nač, vy, taková mladá, jaké máte důvody? Jak zemřel váš dědeček atakdále.

Ale byla ve mně trvalá bolest, trvalá, nepřestávající. Připadala jsem si vyvržená, probděla jsem noci, proflámovala dny – a z nějakých důvodů jsem neemigrovala. To se nedá nijak hodnotit. To tak prostě mělo být.

Do toho pak vpadlo to dramatické dílo, proces se Slánským a tehdy jsem se poblila už úplně. Dramatické, amatérské, nijak nezakrývající divadelní amatérství a podvod, vytvořené rukou těch nahoře a nějakého čuráčka co se tvářil jako prokurátor. Hrůza, i kdyby tak hráli Šípkovou Růženku byla by to hrůza – a tady hráli o šibenice. Sranda k popukání. 

Tak jsem se konečně vzchopila ze své hrůzy a strachu, že žiju na této planetě a v této zemi a šla jsem na tehdejší úřad Národní Výbor – a tam jsem řekla nějakým úředníkům ve vyhlédnuté kanceláři s nápisem Brigády nebo Dobrovolné brigády do pohraničí nebo něco v tom smyslu, že chci pracovat v takové oblasti Čech, kam nikdo nechce. Vyměnili si významné pohledy – mezitím řval z radia hlas prokurátora a tetelily se hlasy obviněných, což celou dobu úředního úřadování poslouchali, aniž se zbláznili – a vystavili mi nějaké lejstro, že jedu tam a tam. Byly to jižní Čechy, oblast Kaplice.

Šumava je hodně veliká a tak jsem se ocitla jednoho dne mezi bandou, o kteréj jsem předtím nikdy neuvažovala – ale byla jsem tam a přizpůsobila jsem se.

Vyneslo mi to obrovské štěstí. Byla jsem na nejspodnější příčce žebříku, to mi vyhovovalo ne z masochismu, který neovládám, ale proto, že na té nejnižší příčce jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem uvažovat, přemýšlet, zvažovat věci podle svého ducha, který mi nikdo nemohl a nemůže nahradit kariérou. Noci byly nádherné, nikdy v životě jsem pak neviděla tolik hvězd, tak jasně zářících na obloze, všechna souhvězdí, které jsem byla schopna díky své náklonnosti k astronomii vysledovat, mi skvěle zářily noc co noc před očima. Velký drak, Casiopea, Delfín, Koruna a mléčná dráha s Kuřátky – to bylo velké vysvobození z mých tehdejších útrap. Napojovala jsem se tak na staré důstojné kultury a sama jsem tím získávala důstojnost.

Moje společenské postavení ale ani taky nebyl lehké. V první vesnici, kde jsem pracovala – vesnice je teoretický název, po odsunu Němců se se tady později díla chopili výhradně sígři, stavení na hlavní návsi neměly okna, všechno se rozpadávalo, zubožený dobytek, bláto po kotníky anebo i výš podle toho, jak pršelo. Vypadalo to spíš jako vesnice, kudy prošli barbaři – nuže tam jsem se dostala za velmi krátkou dobu do konfliktu s chlapem, kterému  se podle tehdejšího mravu a polické módy říkalo Správce. Čert ví, co spravoval, ale něco určitě a jistě s prospěchem, jinak by to nebyl dělal. Takový primitivní blbec v gumových holinkách, co si pořád mlátil o holinku nějakým prutem – napadlo mě, jestli to není nápodoba tak zvané nagajky, co měli správcové v carském Rusku na mlácení poddaných, asi jo – a tento blb – jmenoval se Papoušek, tak krásné a nevinné jméno si nezasloužil – a kamuflážním, odposlouchaným nebo naučeným hlasem šéfa kolonií nám každé ráno nařídil, kam půjdeme pracovat. Byl to odporný chlap, co je pravda, lidi se ho báli, kromě mě, bohužel. Nenáviděla jsem ho z celé duše a pohrdala jím se vším naivismem bezmocné inteligence.

Při práci na poli všelijací penzisti, kteří umírali hlady a šli proto na brigádu a nějaké dvě prostitutky a nějací studenti, si sborem stěžovali, jak máme špatné jídlo. Řekla jsem, že ano, že je skutečně velmi blbé a den nato – bylo to ráno – mi na té zablácené návsi řekl ten Papoušek: vy nikam dneska nepudete, na vás jsem zavolal eS eN Bé. A tím prutem švihal do vzduchu a šel – řekla bych – na mne. Okolostojící diváci rychle mizeli, jenže já jsem ten prut chytila oběma rukama a protože jsem už věděla, že mě prásknul krz to jídlo někdo z mých spolubližních, jsem řekla, že krz co, jestli krz to, že okrádá brigádníky na jídle? Ten Papoušek částečně ztuhl a pak zařval, že to ještě uvidím a chtěl odejít, ale já jsem mu sdělila – zase ta naivita! – že se moc těším na návštěvu policajtů a že si beru za svědky lidi, kteří mají vpoledne i večer hlad. No, prostě, policajti nepřišli, ale zato já jsem jela tentýž den odpoledne vozem, na kterém byla naložená váha na telata, šupem k postrachu tehdejšího pohraničí, jmenoval se Kozel, ten chlap. Tam si nějak zvířata podávaly ruku ve jménech správců. Říkalo se mu Rudý otrokář, nenáviděl cikány, kterých tam byla spousta a byl to těžký cholerik, albín s růžovým bělmem a tlustými dioptriemi na očích, takže s pojmem Zemědělec jaksi nekorespondoval. Jak jsem zjistila později, byl to zajímavý rabiját, celkem chytrý, někoho zavraždil a podepsal takovou úmluvu, že dostane amnestii, když půjde na deset let pracovat do pohraničí. Tak to podepsal a stal se z něj Rudý otrokář.

Už v samém prvopočátku našeho styku se snažil mě prozkoumat. Nalil do sklenice rum, pozval mě k sobě do kuchyně v budově, kde jsem bydlela ještě já a to byla bývalá německá škola. Celkem přijatelným způsobem mě nutil do pití, ale na alkohol jsem v té době neměla náladu. Hovořili jsme, on, že kdo jsem a co jsem a proč jsem tady, jestli nemám prachy nebo politicky, já jsem uhýbala za roh, vyšlo z toho celkem slušné znění, že miluju přírodu, že jsem byla nemocná a že se chci osvěžit. Když se dozvěděl, že jsem něco co zavání malováním začal mi chraptivým a hrubým hlasem říkat Malířko. Jako Malířka jsem se neměla špatně. Po několika týdnech ke mně přišel a poslal mě na pole a dodal, že si tam můžu malovat. Pravděpodobně předpokládal, že dělám akvarely krajiny, ale byl spokojen i s tím, co vyšťáral na stole u postele a ukazoval to známým myslivcům. Stala jsem se tedy hvězdou.

Jedné noci jsem s ním čekala na poslední povoz, který měl odvézt usušené seno. Hvězdy zářily, on ležel pár metrů hlavou na jedné z posledních těch kupek sena a najednou se mě zeptal, jestli kouřím, když jsem řekla, že ano, hodil mi cigaretu a zápalky. Jakýmsi nezřetelným zábleskem jsem pochopila, že ten chlap by chtěl být třeba i zdvořilý a byla jsem zvědavá, co zato jak to bude dál. O znásilnění jsem strach neměla, paralyzovala ho moje inteligence a odstup ke všemu okolo.

Začal se vyptávat, co a jak a proč teda vlastně jsem zde a taky na moje křestní jméno, které vyslovoval El Esle. Odpovídala jsem tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, byla bych se toužila mu svěřit, choval se ke mně vždycky dobře, ale věděla jsem, že by to nemělo šanci a tak jsem lhala v rámci daných okolností a vyšlo to. Pak jsem se ho zeptala já, proč on, který nosí tak silné dioptrie, nedělá jinou práci, jestli mu to věčné slunko a ten vítr nepoškodí oči. Pobídnutý k vyprávění o sobě, mi řekl že tady na to sere. Ale že byl podezřelý z vraždy číšnice z hospody, kde pracoval jako číšník, že je vyučený řezník ale že číšnictví se mu víc líbilo. Pak že tu mrtvolu našli policajti po válce a že mu ji přišili na triko, protože s ní předtím chodila a milovali se a měli se vzít. A že ta kurva se stejně tahala s německými vojáky a s gestapákama a že měl kamaráda, se kterým si to musí vyřídit, který ho nařknul z toho, že ho viděl mrtvou číšnici zakopávat na té zahradě. Jeho tempo a duševní rytmus, který se rychle proměňoval od zdánlivě nespravedlivého odsouzení až ke smrtelné nenávisti ze zrady číšnice, mi podala dostatek informací, že ji zabil. Jak jsme tak leželi a kouřili, povídám, jestli mu ji ten kamarád nepomohl zakopat. Blížil se konec války a o divně zakopané mrtvoly nebyla v té době nouze. Odmlčel se a zhluboka vzdychl. Povídám: - Tak jste ji zabil, nebo ne? – Posadil se a zařval – ale třásl se mu hlas, bylo jasné, že to nebyl zabiják profesionál, ale vrah ze žárlivosti – zařval: - Ptal jsem se já vás nějaký podrobností? – To jsem zase šlápla do hovna, pomyslela jsem si ale jinak jsme celkem mlčky a přátelské pohodě vyčkali na příjezd posledního povozu na seno. Jen mi vrtalo hlavou, jestli jsem to nepřeťápla natolik, že mě zítra vezme traktorem po cestě, kde je na jedné strmá propast a tam mě nevyklopí. Neudělal to, choval se ke mně s ostychem, chtěl ode mne obrázky pro myslivce, ale to býval většinou ožralý, protože tyto lákavé nabídky mi činil výhradně večer, kdy vstoupil do místnosti, kde jsem spala. Několikrát jsem před ním pro jistotu utekla oknem a přespala v lese v dece, kterou jsem měla vždycky po ruce. 

Hodně jsem o něm uvažovala. Byl to impozantní chlap přes dva metry, to albínství, to bílé obočí a řasy a ty skoro bílé vlasy a ta albínovsky zčervenalá pleť od slunce, která nikdy nezhnědla, mu dodávalo něco vznešeného i ty lesknoucí se dioptrie a zmenšené oči za nimi. Jeho inteligence byla mezi tou bandou kolem něj mimořádná, dokázal být i zdvořilý, téměř dvorný. Nabídl mi, ať jdu do spižírny a vezmu si jídla, kolik chci, jste přece hubená na kost, Malířko. Myslím, že jsem na něj udělala prazvláštní dojem, že i on pátral, kdo jsem já stejně jako já jsem pátrala, kdo je vlastně on. Jeho vrozená inteligence se srážela velmi často s brutalitou, která mě vyváděla z míry. Když jednou polodivocí psi potrhali nějakého berana, pasoucího se u lesa, přivedl ke mně to umírající a, krvácející zvíře a řekl, jestli si ho nechci namalovat a smál se tak, jak se smávají sadisti, hnusný, červený bledooký. Když jsem se spřátelila se dvěma husama ze dvora, které mi sedaly na klíně nebo mi zobákem rozvazovaly tkaničky od tenisek a já jsem je hladila a mazlila se s nimi, pozval mě na večeři, aby, jak řekl, jste ochutnala to masíčko té vaší kamarádky. Dokončil své dílo tím, že zkopal opilého starého cikána, který v pracovní době spal na poli jak široký tak dlouhý a řval! – Já vás vymlátím, vy černý tlamy, vy cígošové zasraní! – Hodila jsem po něm vidle, které ho minuly a dala jsem mu hodinovou výpověď. Přijal ji s výsměchem, pozurážel mě mnoha výroky, které si nepamatuju, taky proč?

V horách žila totiž ta jedna rómská rodina. Říkalo se jim Drveňak. Proseděla jsem s nimi večery a noci u ohně před rozbitým barákem, kde bydleli, klábosili jsme, lezly po mně děti, plné oparů a pusinkovali mě mnoha mlaskavými polibky, vedle se milovali Aran s Ďulem, malý Arpo po mě loudil cigarety. Malý Arpo mě chodíval doprovodit kus cesty od ohně, když jsem se vracela do Radčic nebo Rapotic, to nevím. Obě jména mám propojená.  V jedné té vsi byl Papoušek a ve druhé Kozel. Ale bylo to blízko Terčivsi, kde už byly pohraniční hlídky se pásma a bylo to zakázané území v té době. Vždycky, když jsem vstával od velikého ohně, kde mi bylo nádherně s těmi hodnými, jednoduchými a vpodstatě nedůvěřivými lidmi, mě varovala stara mama; abych už nikam nechodila, že v lese jsou duchové, že mě zabijou, že lidi v okolí umírají a pak zabijou každého, kdo jim přijde pod ruku. Když se o sebe tloukly stromy při vichřici a já jsem přesto šla, varovali mě, jestli neslyším, že je to znamení, abych nechodila do tmy, abych zůstala u světla, kterého se každá zlý duch bojí. Úvahy o atavismu a prastaré kultuře této rasy jsem měla k dispozici jako na dlani, ne teoreticky, naprosto se mi nabízela mě neznámá a přitom jaksi pochopitelná čára jiného myšlení, něž je evropské. Fascinovalo mě to, oproti tyngltanglu politických soudních procesů zde stála čerstvá, tisíciletá stará voda, čistá jako andělské křídlo. Když mi stara mama hádala jednou z ruky a zarmouceně řekla, že budu mít velice, ale velice těžký život, chytila jsem ji za slovo a požádala ji o výklad čar z ruky. Neměla o chiromantii ani potuchy, byla totiž jasnovidná a ukázky z mé dlaně doprovázela slovy a výroky, které byly skutečně hluboce zasvěcené.

 Jakoby ze mně přijala nějakou informaci a díky ruce – jako díky křišťálové kouli – mi oznámila, co o mně ví. Připadala mi, jakoby z ní něco zářilo, něco jako ultrafialové světlo nebo tak něco. Všichni z té rodiny měli tak černé oči, že nebylo možno poznat zornici od duhovky. Ty oči se jim všem leskly a vlasy měli všichni z té rodiny jako havraní les, lesklé, nádherné vlasy. A rysy ve všech tvářích byly noblesní krásná, smyslná ústa, zuby jako porculán nejdražší kvality. Milovala jsem je všechny, celou tu rodinu, oni mi svou primitivní a živočišnou láskou dávali Neevropu za posranou, hnusnou a vražednou Evropu, fašismem prolezlou. Oni mě zahráli, pohladili. Byla jsem jim nejen vděčná, to je málo, já co do vděčnosti nemohu tak úplně panstvu posloužit, oni mě obdarovávali jejich tradicemi, jejich národností. Kradli slepice a vůbec kradli, a nač přišli, klidně přecházeli státní území a hvízdali na sebe přes takovou šumavskou propast, jestli už jdou domů nebo ne. Sbírali tam jahody, borůvky a houby, taky teda kradli, to jo a Arpo, to byl ten můj malý průvodce, když jsem se od nich vracívala domů, mě naučil hvízdat perfektně na dva prsty. Je to hvizd, že běží o poškození sluchových orgánů, ale naučil mě to v krátké době. Jejich dcera Žofa v té době čekala dítě, jak se tam v rodině

Říkalo téměř s pýchou „s Čechem“. Kdo ten Čech byl, to jsem nevěděla a taky mě to nezajímalo. Jednoho dne jsem seděla vpoledne před tou bývalou německou školou, kde jsem obývala postelemi se slamníky vybavenou zřejmě bývalou školní třídu a tu vidím – jedla jsem právě z konzervy guláš, díky Kolzlovi, mému mecenáši – že ke mně přichází řada Drveňáků. Všichni měli na hlavě černé klobouky, oděli se do černých oděvů, které by se daly kvalifikovat různě, podle společenského řádu to už nebyly všechno jen muži, důstojní jako členové sicilské Mafie. V tom poledním slunci byli černější než noc, elegantní, hbití, ač bosí, Starý apo – to jest otec rodu – ke mně přistoupil, sejmul z hlavy to zvláštní šišinerii, ten klobouk, po něm jeho synové – aneboť delegace sestávala výhradně z mužů – hluboce se uklonil a jeho synové rovněž a řekl mi slavnostním hlasem, že se rodina rozhodla že v rámci rodinného usnesení mě jde požádat, zdali bych šla za kmotru jejich dceři Žofě – tedy jejímu dítěti. Otřela jsem si spěšně rudou rty, bylo mi, jakoby mě zval anglický král na recepci, pocítila jsem slavnostně jsem povstala a rukoudáním jsem stvrdila tento čestný úkol. Mlčky odcházeli. Odcházeli stejně slavnostně, jak přišli.

Od té chvíle mě nazývali KMOTRA. Když jsem jednou našla malou rosničku u kaluže a chtěla jsem z té kaluže napít – bylo to vlastně mini jezírko – přiběhli se strašným řevem, že když tam byla žabka, že z toho místa nesmím pít.  Ukázali mi, jak pijou oni. Pili velmi chytře, obilným stéblem. Šumava je taková vzácná zem. Dupne so do hlíny, chvíli se počká, za chvilku se to naplní vodou. Vezme se pak stéblo a jemně se strčí jen pod povrch hladiny. A už se to pije. A jednou zase jsem při sbírání lnu sáhla za úsvitu na hřbet spící zmije. Je zajímavé, že člověk vůbec neví, jak chutná had, ale jakmile jsem se dotkla té hadí kůže, uskočila jsem dva metry nazad, že jsem upadla. Podívám se a vidím, že je to stočená, probouzející se horká zmije, krásná jako Bůh bez náboženství. Stříbrně šedá kůže, elegance stočení těla do klubíčka, vlastně do takového oválu. Ta zmije se probudila a měla v očích růžovou zář od vycházejícího slunce. Nevím, jaké jsou to pro mně neznámé informace ze mně samotné, ale od prvního okamžiku jsem byla tak okouzlená, že jsem k ní trochu popolezla po břiše a mluvila jsem na ni, potichu, šeptem jsem jí řekla, že za to nemůžu, že jí nechci nic zlého udělat a ona se na mě upřeně dívala, vždycky zavřela oči a zas je otevřela – teda vlastně jakoby pomrkával z rozespání – všimla jsem si, že zavírá spodní víčka, že nemá horní. A přitom se bez jediného pohybu vztyčené hlavy její tělo pomalu rozvíjelo, tak tiše, tak jedinečně, jak si představuju třeba kvalitu pozorování Johannese Keplera, tak stejně dokonalý vesmír ležel metr ode mne a já jsem nedýchala vzrušením, a sympatií k tomu živočichovi, tak jedinečnému dílu Boha. Tak tomu jedinečnému tajemství života, o které víme naprosté hovno a pouze se tváříme, že o tom něco víme. Pak ta zmije začala pomalu odcházet, pořád se na mě dívala, ale já jsem nějak VĚDĚLA že se mě nebojí. V trávě na okraji pole se zastavila a výrazně se po mně ohlédla. Usmívala jsem se na ni celým – jak bych to řekla – no, říká se srdcem, ale to bylo větší poznání, to bylo nazření na neznámou planetu, na které žiju, aniž tuším, kde žiju, to byl zázrak.

Když jsem to vyprávěla svým kamarádíčkům Drveňákům, zděsili se. Kmotrinka naša ! – prečo jste ju nezabili? – křičeli. Z jejich rad vyplývala smutná zkušenost se zmijemi, nic víc. Copak to, ale oni byli čistí a bránili se zlé přírodě, ke které ta zmije bezesporu patří.  Jak jim to někdo může zazlívat? Když neobchodujou se zbraněmi, ale bojí se oprávněně zmije? Když nedělají politické kšefty se soudními procesy, ale mají strach z uštknutí? Ach jo. Je to věc, ten život. Čert aby to všechno vzal. Proč je to zvíře jedovatý? proč? Proč a proč a proč – to byly všechny ty nádherné okamžiky, kdy jsem se loudala lesy na Šumavě – jednou jsem se málem utopila v nevinně vyhlížející zelené trávě, pod kterou bylo rašeliniště – byla to rána do vazu, jen co je pravda, ještě že tam stál strom, jehož kmene jsem se zachytila a pak pomalu táhla nohy zpátky, nohy nahnědlé, nohy přímo škaredé a lepkavé a smradlavé a mokré. Že prý se tak utopily v těchto místech skupiny lidí, toužících emigrovat, kteří přecházeli hranice, říkali mi pak myslivci a rodáci co to zde znali. No, to musela být tedy legrace k popukání. Utíkat před komunistama a tady se utopit v rašelině. Přemítala jsem o osudu dost dlouho, ale k ničemu kloudnému jsem nedošla. Ostatně nejsem vůbec vybavená na nějakou věrouku, takže je fuk, jak se našemu údělu říká, jestli moudrost prozřetelnosti nebo náhoda. Dyť je to úplně fuk, beztak se to nikdy nedozvíme. Možná někdo ano, ale já tutově ne. 

Nemám na to nadání. 

Jednou – celkem kousek ode mne – přeběhlo stádo kanců. Neviděla jsem je, ale z chrochtání a předešlého varování myslivce jsem si byla vědoma, oč běží, stála jsem u křovisek, nebyl zde žádný strom a ten dupot a ten společný dech to nebyl legrace pro civilizovaného člověka z města. A tak jsem měla šanci přezkoušet si svůj původní názor, totiž panteismus a došla jsem k názoru, že panteista může být jenom člověk z pracovny anebo mystik v džungli. Láska ke zmiji a obdiv k jejímu utvářenému pohybu a to všechno, co jsem zažila, jsem byla nucena srovnávat s hrubšími rysy, které mě ohrožují v prapusté přírodě, o které se toho už tolik nažvanilo, že to splete i neměšťáka. A taky jsem viděla srnu, která vyskakovala do výšky a po něčem skákala, vedle ní zděšený kolouch a pak mi řekl myslivec, že to zabíjela zmiji. To víte, povídá, zmije to je svině. Tý se každej bojí. A někdy později mi vyprávěl, že když se uloví srna, že se jde dorazit tesákem. – Ty voči, - povídá a myslím si, že měl erekci – ty voči, to jsou voči a pohled, na kterej se nedá zapomenout. _

Ten chlapík, co tehdy pro Kozla a pro mě přijel tím posledním povozem byl Rakušan. Starý, unavení chlap se smutným a modrýma očima, vanula z něj chudoba a stesk. Měl dva koně, které měl rád. Když jsme jednou v noci spolu sami jeli zpátky do vesnice, zastavil a koně se napili z potoka, který tekl napříč přes tu cestu. Ležela jsem nahoře na tom senu a dívala se na hvězdy a najednou cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy, tekly samy od sebe, bez nějakého mého přičinění. Svět brutality a šéfů světa byl v prdeli, zde panovala věčnost kterou člověk málokdy má tu čest poznat. A není se co divit. Kdopak má to štěstí pracovat v nádherných horách Šumavy jako zemědělská dělnice? Jenom z představy, že se budu muset vrátit do Prahy, se mi dělalo špatně od žaludku Tady to byl boj, bylo to všechno v řádu věci, některé stromy se bály jiných a odkláněly se od nich, celé zesláblé, ty vítězící byly brutálně silné a vítězné, ale nebyl to šmejd, byla to hodnota života. Všimla jsem si vůbec, jak i kopřivy, které jsem milovala pro jejich vůni a omamnou jedovatost, se mezi sebou rvou o právo silnějšího – ale to BYLO právo silnějšího, ne právo silnějšího pitomce nad slabším nepitomcem. Všechno to bylo chytré, všechno mělo svou základní informaci, jak přežít.

Ten kočí, jmenoval se Hans, byl plachý člověk, nesmělý, uctivý, takový zrozený sluha, co se na něm vybíjí kdekdo. Nějak jsme se zkamarádili a všelijak jsme si povídali, potěšilo ho, že jsem mu nabídla, aby mluvil rakousky – neměla jsem to dělat, mluvil nářečím ale nakonec jsem se v tom zorientovala – mi vyprávěl jednoduché historky o matce a otci, kde se narodil, že byl Šumavák, že ho neodsunuli, protože pro nacisty nebyl. Jeho koně se jmenovali Karl a Bubi, což znamená klouček, chlapeček, nebo tak něco Chvílemi jsme mluvili česky, chvílemi německy, pořád se něčeho bál ten kočí Hans, pro jistotu držel hlavu svého koně – buď jednoho nebo druhého – a tiskl k ní tvář. Myslím ve chvílích volna, když jsme si povídali. Zeptala jsem se ho, kde a jak to, že mají jeho koně takové krásné jméno, Karl a Budu? Začervenal se, byl mu těžko odpovědět. Pak mi sdělil, že jeho syn se jmenoval Karl a že to byl jeho Bubi. A ten syn že padl u Staliningradu jako německý voják. Mysterium celého Hitlera bylo obsaženo v této bezmocné odpovědi. Nenávidím nacismu jako každý jiný mysteriozní zločin. Tenhle hodný chlap měl mít potomky, Rakušanům by to jenom prospělo a všem vůbec.

Takže, Bubi padl u Staliningradu. Uřezávali mu ruce nebo nohy téměř zaživa když je měl zmrzlé a pak se to jedlo? Jako guláš, když se na ně Hitler vysral a nechal za ně sloužit tryznu, když ještě všichni žili? Co ten generál, kterého, když odváděli ruští generálové, se korektně zeptal, jak slyšel jeden z vojáku: - Wie schmeckt überhaupt die russische Machorka? – Hajzl.

Dejme tomu, že Budi nebyl jako tati. Že se bránil té otcově podřízenosti a slouhovství a že byl třeba nadšenej nacista v Hitlerjugendu? Na osudu starého kočího, špatně hovořícího česky a žijícího mezi nastoupivšími rabiáty do rakouského pohraničí v době vítězné totality, to už nemělo žádný vliv. Jeho chlapeček už nežil a on nějak dožíval svůj vlastní život se dvěma koni, které hladil, česal, kartáčoval. Karl und Bubi, jojo. Ach jo. Je to k posrání. Celej ten život, když ho člověk jenom trochu – ne moc, stačí trochu – vnímá. Stačí trochu vnímat. Z nedostatku jiného marnění času jsem portrétovala místní občany. Takové krátké kresby, kde jsem se snažila dát si do formy čáru, prostou čáru. Aby to nebyla matlanice portrétu, ale aby to tak nějak byť i vzdáleně připomínalo můj vnitřní postoj k té osobě. Jednou taklenc kreslím holčičku, jmenovala se Františka, taková hubená dívenka jako od Schieleho a tu ke mě přistoupila taková starší žena – to byli tak zvaní „rumunští Slováci“, tak se jim říkalo – a překvapeně se mě zeptala, proč nemám fotoaparát. Ona neřekla fotoaparát, ale ukázala mi, jak se drží foťák, jak se to zcvakne a pak je tam obrázek té dotyčné osoby. Ptala se proto, že jsem Františku docela slušně strefila co do podoby a ta paní to nechápala. Že tužkou a na papír. Byl to pro mě trochu šok. S něčím takovým jsem nepočítala, ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc jsem chápala propast, která může trčet mezi kulturním a nekulturním člověkem, což je mi upřímně jedno, jestli běží o člověka, který je zvědavý a táže se, chce se dozvědět. Nepochopila, divila se, že obrázek dělám rukou a tužkou bez nějakého přístroje. Musím říct, že jsem se od tohoto okamžiku přímo drala, abych se dostala do středu té skupiny lidí.

V té době jsem se už stala šlechtěnou pohraniční rasou, správce mě posílal do Malont pro svíčky a petrolej, Drveňaci a jejich příbuzní chtěli, abych jim vyzvedla na poště dopisy, protože do vsi pošta nejezdila už pro příkré srázy a demolované cesty. Protože zde nebylo elektrické osvětlení, konala jsem mlčenlivou pouť do řečených Malont, posbírala na poště dopisy a nakoupila co jsem měla nakoupit a s ruksakem na zádech jsem se vláčela několik hodin zase zpátky. Taky tak zvaní rumunští Slováci leccos potřebovali a já jako děvče pro všechno jsem přinášela nitě jehly atakpodobně.

V Malontech byla hospoda, kde posedávali vojáci nováčci a hrálo se tam na harmoniku, pivu teklo proudem, šenkýři běhali zběsile s kořalkou, když se to fakt trochu rozšuplo a tak se zpívalo a tam jsem se naučila, nebo zapamatovala píseň „janíčkovy koně, čí to vodu pij údaj pozor Janíčku áť ťa nezabijů, což byla předehra k vážnějšímu tématu, protože Malontská hospoda z drobného kamení, kdo peníze nemá, ať do ní nechodí. Já peníze nemám přece do ní půjdu s malontskou šenkýřkou milovat se budu.? Malontská šenkýřka to je parádnice, dala si malovat na záda zajíce. Na záda zajíce a na kundu lišku, aby každej poznal malontskou šenkýřku. Tato povzbudivá sexuálně povzbudivá píseň čadila kolem obsazených stolů s namazanými občany a zarudle zpocenými vojáky. Pokaždé, když jsem v provozu své agentury do té hospody zaskočila na panáka, pokaždé tam seděl osamělý muž . Mockrát jsem si ho všimla, měl výrazně ostře řezaný obličej, kouřil venkovskou fajfku a nepřítomnýma očima se díval nikam. Tak jsem si ho nakreslila už proto, že měl nádherně tvarovanou holou lebku a že mě jeho výraz vzrušoval. Dozvěděla jsem se od hostí, že je pasák prasat. K tomuto povolání si oblékal klotový plášť, jako nosívali třeba prodavači, to mě udivilo, nespouštěla jsem z něj oči a přestože vím, jak dovede pohled přitáhnou jiny, ten člověk nijak nereagoval, podle jeho výrazu jsem usoudila, že je asi nenormální, slabomyslný Tonda Vyskoč místní Tonda Vyskoč. Mýlila jsem se. Byl to inženýr chemie, který byl delší dobu internován v ústavu pro duševně choré, když se předtím nějakým drastickým způsobem zbavil manželky a dětí – snad pokus o zavraždění, ale jak bylo vidno, vyvázl z toho jako blázen a teď tady sedělo jeho tuhé nemotorné tělo s tou inteligentní hlavou a kouřilo fajfku a pilo pivo. Jeho osamění a ztracení mi připadalo odporné a strašné, horší než smrt, které se všichni bojíme, aniž máme k tomu jakýkoliv rozumný důvod.

Do pohraničí jsem odjížděla s úmyslem spáchat někde v klidu a bez křiku sebevraždu, někde se ztratit v lese po požití nějakých těch barbiturátů - bylo to jednání naděje, že už nebudu trpět tím vším, co mě zraňovalo. Uvažovala jsem pak týdny a týdny o svém úmyslu až se mi zcela vypařil z hlavy, na pole jsem chodila nejdříve mlčící a s očima zabořenýma na cestu, ale postupně mě ovládly lesy a louky, které zrána třpytily rosou jako démantová plocha mých dětských představ z pohádek, až jsem se na to rozhodnutí nevědomky, bez svého přičinění nebo tak zvané silné vůle, načisto vysrala. Připadalo mi najednou malicherné, idiotské, neslušné k sobě i ostatním, prostě se mi ta myšlenka dokonale zhnusila. A ten odpor, to byla moje síla v neblahé budoucnosti, která na mně čekala. Když na mně o přibližně patnáct let později bylo vyhlášeno embargo a já jsem nesměla pracovat ve filmu a probděla jsem noci, kromě jedné výjimečně strašné noci, kdy jsem znovu zauvažovala, jestli by to nebyl to nejvhodnější řešení, objevila se znovu ta síla, kterou jsem tam v tom šumavském pralese získala. I s tím Kozlem i s tím inženýrem s tou fajfkou v hubě i s tím tichem noci a s těma hvězdama nahoře.

Jednoho dne jsem vyrazila z Radčic nebo Rapotic trochu později, na poště byly fronta, než jsem vyzvedla dopisy a koupila petrolej a svíčky, byl podvečer. Přesto jsem se rozhodla zde nepřenocovat, ačkoliv bych se byla mohla vyspat někde u lesa nebo snad i v hospodě na stole, ale nelíbilo se mi to. Taky jsem s nadšením koupila červený meloun, který vždycky váží nějaké to kilo, ale těšila jsem se, až si ho rozkrájím a jak bude chřupat a jak mi poteče šťáva po bradě. Zkrátka jsem se vydala na cestu. Když jsem scházela ze silnice k lesu a podívala se na oblohu, kde už probleskovaly první hvězdy, trochu jsem ztratila kuráž. Ten les začínal být černý, jak to jenom šumavský les dokáže, ale pak jsem mávla rukou a vyšla jsem vstříc temnotám a osudu. Jako neblahé znamení ležela u cesty do lesa zabitá horská zmije. Po několika minutách jsem si zavázala vlasy šátkem, aby nebylo poznat podle siluety, že jsem ženská a protože jsem měla kalhoty a bundu a ruksak, doufala jsem, že dostanu pouze přes hubu a ne že mě tam někdo znásilní. Vlastně jsem nejednala chytře. V té době pouštěli Američani do pohraničí jako takové rušivé prvky české puberťáky, kteří stříleli, jak jsem to znala z mnoha vyprávění. Neměla jsem důvod pochybovat o věrohodnosti těch zpráv, takž jako ženská bych byla bývala měla větší šanci než jako mužská silueta, vlekoucí ruksak na zádech.

Jednou vpoledne jsem takové dva kluky potkala, když jsem se vracela z Malont. Byli tak zvaně západně oblečení, na nohách pruhované ponožky, americké bundy a džíny a ti se mě ptali, kde je Kaplice. Vlasy měl zaprášené silničním prachem a nosy do ruda opálené – šli zřejmě od rána. Ukázala jsem jim, kde je Kaplice a oni poděkovali a s takovým neurčitým výrazem, plným podezření, že mě napadlo, jestli mě pro tu informaci za pár minut zezadu nezastřelí. Vypadali oba na to, že by toho byli schopní, tak jsem to riskla a řekla jsem, mládenci, taklenc bych do Kaplice nechodila, ty bundy zahoďte a ty ponožky si dejte do kapsy – a šla jsem dál. Když jsem se ohlídla, stáli na silnici, dívali se za mnou a na něčem se umlouvali. To se ví, politická moc používá veškeré možné nástroje pro svůj plynulý chod, ti dva kluci – no nevím, jestli to přežili. Tak s tímhle vědomím možné přítomnosti tak zvaných diverzantů jsem kráčela lesem. Přes obličej mě něco šlehlo a ucítila jsem, jak se mi zježily vlasy, taková husí kůže mi projela celou lebkou a cítila jsem, že mi prudce změkly kolena. V sebeobranném reflexu jsem po tom něčem chňapla a byla to větev, kolmo trčící od stromu takže si mi neobyčejně ulevilo a když jsem si upravila rozkazem svoje kolena, šla jsem dál. Naštěstí jsem znala cestu natolik dobře, že jsem se raději držela podél ní, chytal se kmenů stromů a podle pohledu vzhůru, jsem zjišťovala, jestli nescházím k cestě. Byla plná hlubokých děr, spadnout tam by znamenalo zlomeninu nebo prostě úraz a tak se mi podařilo dostat se až k hučícímu potoku, kterému se říkalo Jelení potok. Byla tam lávka ke starému mlýnu téměř bez střechy, kde se usídlili jak mi bylo vyprávěno, právě nějací ti diverzanti a pak došlo k přestřelce, kdy řezníkovi zabili ženu nebo co, prostě došlo k nějakému maléru. Na tu historku jsem si vzpomněla, když jsem konečně zase v teplém vzduchu mimo les kouřila a uvažovala, jestli mám mlýn obejít nebo ne. Obejít ho znamenalo asi hodinu delší chůze a na to jsem byla příliš unavená, ten náklad na zádech byl značně těžký takže jsem mlýnem prošla, byla tam tma jako v pekle, hmatala jsem po zdi, abych se dostala k protějšímu východu a furt mě pronásledovala přímo hitchcockovská myšlenka, že v příštím okamžiku hmátnu místo na zeď do nějakýho měkkýho ksichtu. Je zajímavé, že člověk si představuje největší hrůzy, ale když se sám dostane do skutečně hrůzostrašné situace, reaguje s jakousi zvýšenou inteligencí a nejen to, s jakýmsi fatálním pocitem, že se nedá už nic dělat.

Do strmého vrchu jsem lezla po čtyřech, už jsem fyzicky nemohla a když jsem se ocitla v kuchyni školy, která byla současně místním společenským střediskem, nalezla jsem tam absolutně ožralé muže včetně správce, kteří při pohledu na mně ustrnuli a ptali se, odkud jsem přišla. Vypila jsem hodně vody a dala si meloun – už jsem jim to řekla – a modlila se, abych už ležela v posteli na slamníku. Jeden z těch mužů, „rumunský“ Slovák mi řekl chvějícím se hlasem: - Vy stě neveděli, že stará Margula zomrela? – Ne, nevěděla jsem to a starou Margulu jsem neznala, takže mi bylo fuk, jestli umřela nebo žije podnes a šla jsem spát.

Aniž jsem se o to přičinila, vstoupila jsem do okruhu těch, po kterých jsem tak toužila, totiž po společnosti „rumunských“ Slováků jako div a jako člověk, kterého je třeba poučit. Dva mládenci Karolko a Gondék a mnoho dalších, na které si nepamatuju, mi vysvětlili, proč nastalo takové zděšení v sále, když jsem vešla do osudné kuchyně. Stará Margula tu noc zemřela. Jak jistě vím, mrtví tu noc, co zemřeli, zardousí každého, kdo se jim dostane pod ruku. Měla jsem velké štěstí, že si Margula neuvědomila, že jdu lesem, jinak bych teď ležela zsinalá v lese. a nikdo by mně neprobudil. Mrtví totiž jsou v první hodiny po smrti děsně žárliví na živé a chtějí je mít sebou jako doprovod. Je to jednoduché si to uvědomit a podle toho se zachovat. A proč jsou mrtví žárliví? Proč nejsou rádi, že umřeli? Byla přece už stará, proto se jí říkalo stará Margula. No, zněla odpověď, to nikdo neví. A nastalo přežehnání se křížem.

Byla jsem u vytržení. Ocitla jsem se v žijícím surrealismu, b vbásni požívače opia v Colleridgově Legendě o starém námořníkovi. Kolem mne se rozvinovaly nádherné, morbidní květy fantasie, starých atavismů, žila jsem ne ve dvacátém století, ale v jiném, děsivém, plném halucinací a vidin. Ano, existovaly bludičky, existovali Smrtonošové, kteří kráčí za poutníkem lesem a lze je poznat podle toho, že slabě světélkují. Smrtonoš svou přítomností stigmatizuje toho, kdo jde k vesnici, že v té vesnici někdo do tří dnů umře. Ano, existuje Živý vlas. Vypadá jako koňská hříva, jako jeden vlas z koňské hřívy. Je ho možno najít v potoce na louce, člověk si řekne, že tudy šel kůň a vypadl mu z hřívy vlas, ale to je omyl. Číhá na svou oběť a běda tomu, kde ho vědomky nebo nevědomky přinese ku příkladu na šatech domů. Ten vlas oživne a noc co noc mu vysává krev, až ten dotyčný zemře. 

Vampýrismus mě zaujal. Sedmihradsko – Drákula – staré legendy. Živý vlas mě na tolik zfascinoval, že jsem si od té doby, co mi to bylo sděleno, pečlivě vybírala místo v lese nebo na poli, než jsem usedla. Jednou se mi zdálo, že v je Jelením potoce něco, co by mohl být Živý vlas, bylo to tenké a vypadalo to jako žíně, mrskalo to sebou a ač pravé poledne – zkrátka, byl to Živý vlas, který zmizel v prudkém toku vody, protože na mně nemoh. Musím podotknout, že ani jednou, když mě varovali – měli mě za burana a chtěli mi z celého srdce dobře poradit – jsem se ani v duchu nezasmála. Vyptávala jsem se, to ano, ale zjišťovala jsem krok za krokem, že ty všechny jejich nádherně halucinativní řeči mají v sobě logiku, nepodobnou logice logického myšlení. Byly to rozšifrované kódy života svébytným způsobem. BYLA to PRAVDA. Proč by neměli mrtví zabíjet živé? Proč by neměly být bludičky? Proč by neměl být bludný kořen? Copak jich v civilizovaném světě nepotkáváme víc než v pustém šumavském lese, osídleném primitivními, ale chytrými lidmi? Copak se na kabátě těch, kteří se z vyčůraných důvodů přihlásili do komunistické strany neuchytil Živý vlas? Vampýr, který z nich vysával život jiným způsobem, jinačí metodou, vysál jim sebeúctu, vysál jim síly, potřebné k tomu, aby si člověk zasloužil jméno Homo sapiens?  Copak ve městě není bludný kořen a smrtonoš a bludičky????

Byla jsem šťastná, když mě poučovali, na dně všeho byla, pravda, primitivní divokost, ale kdo z nás, civilizovanějších a vzdělanějších, ji v kritické chvíli v sobě neobjevuje?

Jedné noci vypukla šílená bouřka, blesk stíhal blesk, jak se píše v románech, správce Kozel se mnou zatřásl, ať vstávám, že se musí okamžitě odvézt len do stodoly. Motory traktorů řvaly, světla svítily do pusté, děsivé noci jako z anglického černého románu a já jsem s Karolkem a Gondekem byla určená, abychom přejímali svazky lnu od traktoristů a ukládali je spořádaně ve stodole. Jezdila mi husí kůže po zádech, traktoristé na nás metali svazky lnu, hlava nehlava a na stěnách svítily petrolejky – stačilo pár decimetrů a byli jsme v jednom plameni. V této dramatické chvíli, kdy jsme čekali na další dělostřelbu od traktoristů se Karolko rozhodl svěřit mi něco strašného. S nimi k nám, do tehdejšího Československa, přijel sirotek, kterého vzali sebou ze soucitu. Ten se jednoho dne bez řečí oběsil na velkém starém dubu, kudy jsem často chodívala na pole. Karolko vyjel s traktorem druhý den po jeho smrti tou cestou a co nevidí! Sirotek stojí pod dubem a mlčky se na něj dívá. Karolko utekl pěšky do vesnice a odmítl ten den pracovat. Horší bylo, že několik dalších chlapců, kteří jeli do práce, uviděli sirotka pod stromem stojícího rovněž. Vyhlásilo se stanné právo všichni se společně modlili za jeho duši. Pomyslela jsem na to, jak se asi k němu chovali anebo, v lepším případě, jak se asi ten kluk cítil v neznámé zemi a bez rodičů. Nebo bylo jeho zjevení společným pocitem spáchaného zlého skutku vůči sirotkovi? Sirotek nedal nic na modlení a stál tam den co den, za denního světla, byl prý jak živý, jen se díval. Občané uznali, že na tak komplikovanou věc zřejmě sami nestačí a povolali odborníka, to jest kněze. Ten se na dotyčném místě pomodlil /musel to být chytrý chlap/ a sirotek se už nikdy v životě více pod dubem neukázal.

Při vyprávění, velmi tichém a zajíkavém, se oba chlapci neustále křižovali. Bylo to velmi zajímavé analyzovat takovou věc. Samozřejmě, že vím, že se takové věci mohou stát, ale chce to příjemce, senzibila, chce to, aby dotyčná osoba, která přízrak vidí, byla laděná na tu strunu, aby ji dokázala vidět. K tomu celá věc propojená křesťanstvím, zažehnávání pomocí rituálu.

Když jsem se o mnoho let později ocitla v Tichomoří, nepřekvapovaly mě nikterak zkazky a legendy Polynésanů. Mockrát jsem si tam vzpomněla na tu noc s Karolkem a Gondekem, na tu sílu strachu a pokory, která z nich vyzařovala. Takže, jak je vidět, nic nového pod sluncem. 

Na tu bouřku, na ty traktory, na tu naléhavost se mi sdělit, osobě z města, aby si nemyslela, že město je všechno. Naopak, aby se dozvěděla o tajemství společného hájemství a tajemství jisté vsi, kultury a národa.

Tím jsem byla jako mimoděložné těhotenství přijata do středu lidí, o kterých jsem předtím nejen neuvažovala , ale nic o nich nevěděla. Pokud jsem se při svém společenském životě nebavila u ohně s Drveňaky, posedávala jsem se ženami, které byly buď těhotné nebo měly malé děti. Šily si polštářky a peřinky a dečky a já jsem jim nabídla, že bych jim mohla nakreslit obrázky na ty věci, aby si je vyšily. Nakreslila jsem pastelkou na vankůšek, tedy polštářek, motýlka, kočičku, a jiné pitomosti. Byly nadšené, divily se, jak to umím, zkoušely samy kreslit, bylo to dost hrozné to přetrpět, tu primitivnost, tu neznalost, ale v duchu jsem s tím byla smířená, chtěla jsem se nasytit jiného světa, jiných názorů.

Moje okouzlení vyprchávalo. Karolko a Gondek nebyli takoví kamarádi, jak jsem si blbě myslela. Seděla jsem na nějaké sýpce a čekala na dovoz obilí a stala jsem se svědkem hrozné scény. Ti dva přijeli a hned jak seskočili, se dali do rvačky. Karolko, ač byl menší, mlátil Gondeka, co mu síly stačily a já jsem pochopila, že Gondek, poněkud slabomyslný chlapec, snad až mongoloid, se mu nevyrovná v síle, protože je zřejmě fackovací panák vesnice, protože se bojí msty a trestu. Karolko ho zkopal ještě na slámě na zemi a odešel s nadávkami. Gondek se dal do práce. Začal mlátit oba koně násadou od biče do hlav. Právě jsem vstávala, abych mu v tom zabránila, byla to děsná podívaná na dva koně, kteří k sobě úzkostně tiskli hlavy a snažili se ucouvnout před jeho ranami, když se vřítil správce Kozel a Gondeka začal mlátit teď zase on. Tomu klukovi tekla krev z nosu a ze rtů, utekl před tím nejhorším, co ho mělo zřejmě čekat – měla jsem pocit, že ho správce zabije – a správce přistoupil ke koním, hladil je, líbal je na tváře a na tlamy, plakal a něco jim důvěrně sděloval, aby se nebáli, nic se jim už nestane, toho lumpa že zabije.

Bylo mi jako bych byla postava z nějakého Turgeněva, život na ruské vesnici a obrátil se mi žaludek. Pochopila jsem v ten okamžik, jak nutná je kultura, zhnusilo se mi to překřížení různých citů a popudů, kterému se dával volný průběh, všechno do sebe tak zamotané, že ti ubozí koně byli jen pouhou jednou příčkou společného žebříčku na pusou a strašidelnou půdu, kde leží páté přes deváté všechno harampádí lidských emocí a hrozných, odporných skutků. Byl jsem kdesi na Východě Evropy Praha byla vzdálená, inteligentní hvězda, byť sebevíc poničená. 

Jednou na poli, kam jsem šla malovat díky svému příznivci správci, jsem zaslechla zpěv. Vedle se páslo stádo krav a ovcí. To zpíval pastýř rovněž „rumunský“ Slovák. Zpíval o vlasech, které jsou jako těžké řetězy do studny a o očích, které jsou vlastně ta studna – nebo tak něco, ale ta melodie a ten text mě ohromily, vyčerpaly, zničily mě svou krásou a velikostí citu. Šla jsem za ním a poprosila ho, jestli mi to nemůže ještě jednou zazpívat, že půjdu pryč, ale že jestli by to nemoh ještě jednou zopakovat. Byl udivený a v rozpacích, řekl mi, že si právě skládá novou píseň a že si vlastně ani nepamatuje, jak to bylo Že zpívá krávám už proto, že si všiml, že pak později se líp dojí. Tím ta řeč skončila, ale naše skoro přátelství se projevovalo tím, že jeho pes, německý ovčák, nečistokrevné téměř štěně, začal ke mně chodit spát, kdykoliv se Vávra – tak se ten pastýř jmenoval – odebral dolů do vesnice, aby tam sem tam přespal. Pastýř Vávra mi oznámil, že musím být čarodějnice, když ten jeho pes chodí spát ke mně – spával na protější posteli a ani nezavrčel, když jsem ho pohladila – protože to je pec, co nemá rád lidi a že je rád, že ho má. 

Jako čarodějnici ke mně taky chodil spávat polodivoký kocour, probouzející hlubokou nedůvěru. Když jsem se v noci probudila, viděla jsem siluetu a jeho svítící, krásné oči. Bylo to zvláštní zvíře, velmi plaché, introvertní, ale nakonec se odhodlal žít se mnou ve smíru a někdy zamňoukal na důkaz, že o mně ví, takovým chraptivým smutným hlasem vyvržence. Rdousil kuřata, ale to jsem nikomu neřekla, myslivci na něj měli dávno políčíno.

Myslím, že ze mně v té době musela vyzařovat něco jako svatost Františka z Assisi. Asi jo, protože správcova kočka mi jedné měsíční noci přinesla postupně do postole tři koťata, které dováděla na mém těle tak dlouho, doku jsem se neprobudila. V nohách postele seděla ta kočka a mlčky a významně, důvěřivě se na mě dívala. V očích měla měsíční světlo a já jsem byla šťastná smířená, silná, odhodlaná. 

Když jsem jednou pozorovala si dvě hodiny ondatru, která lovila v potoce pstruhy – jedinečná a děsná věc současně, zase Bůh bez náboženství, řád, smysl konání, čistota a vražda dohromady – tak když nakonec vylezla, ohlídla se po mně tak lhostejně, jakobych byla strom a šla po kamenech ke druhému břehu.  Jen se otřásla a měla suchou srst, to jsem nikdy předtím neviděla – připadala jsem si fakt jako Galileo, když mezi hvězdami objevil Novu – vždycky jsem znovu zakoušela ten pocit, že vůbec nic, ale zhola nic nevím o této planetě, protože jsem zašitá do kabátu kultury a civilizace jako do pytle a že mě v něm hoděj do vody jako svatýho Jana Nepomuckého, až budu umírat, takže se vůbec nedozvím, KDE jsem žila – a teď, když ta ondatra vylezla jsem se vztyčila a řekla jí, hej, ty tam, já jsem člověk, víš ty to vůbec? Znovu se mně lhostejně ohlédla a vylezla na protější břeh beze spěchu, poškrábala se za uchem a bez jakéhokoliv známky strachu. Tak jsem šla po těch kamenech za ní, udržovala jsem odstup, protože ondatry do té doby nebyly mým koníčkem a nevěděla jsem, jak se zachová, když se bude cítit ohrožená, jestli po mně neskočí – ale nic takového se nestalo. Vyšplhala se zručně do kotliny v nějakém zakrslém stromě na břehu, tam se uložila a jakoby se vykláněla z okna, se na mě dívala.  Já na ni. 

V těchto chvílích jsem věděla, že mi bude osud přát, že dobudu, co budu chtít dobýt, to všechno se na mě smálo a vyzývalo mě k boji, k aktivitě.