BIBIONE.

Září 1990.

Sedím tady na terase s bílými lázeňskými křesílky u stolu naproti hájíčku, kde bývá slyšet zpěv slavíka.

Včera jsem po příjezdu prošla korso. Je to veliká cukrárna a skleněná bižuterie světaznale pomrkává z výloh. Trochu je to nudné a trochu zábavné.

Na pláži stojí ve spořádaných řadách několik desítek tisíc sklapnutých slunečníků a u každého z nich spořádaně dvě lehátka. Navečer proti obloze mě to děsí. Přisouvá to ke mně obraz spořádaného vojenského hřbitova, u každého hrobu cypřiš z umělé hmoty, jeden jako druhý. Následky divné války, která se zde nevedla. Zde asi nikdy nebyla válka.

Moře bylo včera teplé, ale protože jsem se nemohla nasytit plavání ve velkých vlnách – však taky vlála červená vlajka – mi byla zima.

Večerní promenáda, lesklá a barevná. Ve vzduchu se třaslavě ale i krásně usmívá naivní sebevědomí nad vlastní krásou. Nějaký zpěvák zpíval u mikrofonu s kytarou v maličké restauraci vystrčené na ulici jako hezká dívka na prodej. Měl chraplavý a banální hlas, velice vzrušující.

S ním tam zpíval jiný hoch, který po chvíli odcházel a měl berli a znetvořenou nohu. Džíny zahalovaly fakt tělesného postižení téměř dojemně.

Zajímalo by mě, kde se člověk vůbec skutečně vyskytuje. Vzpoměla jsem si na jednoho sympatického přítele v Praze, vnikl do mě zpěvem toho zpěváka a něco se ve mně pohnulo, zahlédla jsem nějaký jeho pohyb, důvěrně známý a taky jsem najednou ucítila, jak se směje.

V jednom obchodě hráli Marina Marina Marina, prastarý evergreen, je to taková píseň, kde je všechno TEĎ anebo se to dokonce teprve stane.

Šťastná Marinamarinamarina ještě neví, jak bude milovaná dejme tomu za dvacet let anebo dokonce i tehdy, kdy tato píseň bude v archivech dalšího století jako ukázka dobového cítění a módy. Nebo se možná objeví v sutinách nynější kultury a někdo ji bude omylem považovat za něco úplně jiného, než je to skutečně.

Bibione, Bibione, jsi cukrárna sladká a dortíček pro mlsné. Nezdá se mi, že tě budu někdy jindy potřebovat, ale přesto vím, že se do mě zapisuješ nesmazatelnou tužkou, jakou používají v prádelnách a tak se ti – jak se na to tak dívám - snad radši vyhýbám, abys mě, Bibi, netlačilo jednoho dne na zeď, aby se mi nikdy po tobě nestýskalo, abych se neocitla v té tvojí legrační náruči v trápení touhy po tobě a tvému carpe diem, které píšeš tlapkou s nalakovanými nehty. Moje osamocení na chvilku přestalo existovat. Přesto bych s tebou věrně žít nemohla.

Taky Gabriela se mi vybavovala včera večer s tím zpěvákem na korse, s tím jejím neslyšným humorem, který s ní kráčí jako aksamitová kočka a taky na její dětský žalostný pohled, provázející pohřbívání její poslední lásky. Alespoň zatím poslední.

DALŠÍ DEN

Každou noc se mi tady zdály význačně absurdní sny, plné krkolomných zvratů, ojedinělým způsobem realistické, miniaturně do podrobností vyvedené. V obchodech se zde totiž vystavují sošky a sousoší, malinkatý malíř maluje na malinkaté plátno skutečně namalovaný obraz, starý pán něžným gestem budí starou paní, které leží na klíně kočka a ona sedí u stolku, kde je šálek, snad s kávou, hodně slazenou, myslím si já. A veselé děti kakají do nočníčků a stejně veselý pejsek zřetelně vrtí ocáskem a děti k němu vztahují baculaté ručičky. Je to skvělé– vzbuzuje to soucit, posměch, který kárám, že na tomto místě nemá co dělat, protože kakající děti i malující malíř mají své opodstatnění, jsou útěšné, naivní– kýč nekýč– i slovo kýčj e pouhá nafrněná panička – a moje sny signalizují kromě vlivu těchto jedinečných sošek až sošišíček mou závislost na Praze, můj soucit s mým domovem. Jednou v noci zachraňuju Ottu Nutze z vězení a je to tak, že vězení se zavírá takovým realistickým, trochu porculánovým prknem a pro mne není potíž to prkno odsunout, aby můj přítel mohl utéct a pak je zase vrátit do dvou velikých otvorů a zatlouct tam skutečné hřebíky, aby věznitelé nepoznali, že se dílo podařilo a vězeň Otta uprchl s mou vynalézavou pomocí. V jiném snu si mne namlouvá zemřelý přítel Ewald, takže oživne i následující den, kdy na něj stále musím myslet, i na jeho život i na jeho smrt a to mi všechno signalizuje, že pocházím ze země, kde nikdy nebylo a nikdy nebude italské štěstí, které zde nikdo neutloukl žádným režimem, protože se zde narodilo. Kdežto v mé zemi se štěstí nikdy nenarodilo.

No, dává mi to velkou naději. Nejenom že neumím, ale ani nechci být stále šťastná.

Teď, kdy to píšu, se stmívá. Kolotoč na jednom blízkém náměstí užse roztočil, neboť řve a huláká americká hudba. Zvláštní. Proč americká?

Praha je teď právě hvězda, jejíž existenci jako dobrý astronom pouze tuším – ale tady její existenci prokázat nedokážu.

Kdysi v dávné minulosti pěti dnů jsem ji znala příliš důvěrně, všechny její osobité dary a gesta – a teď ji přebilo triumfální eso moře. Praha je stará a odvěká láska, která nekončí a Bibione tvrdí, že není soumrak a polehávající mlhy v tyto měsíce podzimu, Bibione je čerstvá nová nabídka čerstvé cibule a nektarinů a lahodného jazyka přečmárané antiky. Mělo by to být úlevné a mělo by to vydržet snad i dlouho – zatím nevím.

DALŠÍ DEN

Tak tady sedím u stolu, piju víno, zabíjím moskyty, jakoby ty bestie taky nebyly tvorové boží.

Ano. Na téma Bůh. Když jsme projížděli Alpami, tou hrůznou a velkolepou součástí země, napadlo mě při pozorování různých tvarů, řvoucích obrysů a rozmanitých podob vrcholů hor, že bych vlastně mohla být klidně ateistkou.

Jak by to bylo jednoduché: velký třesk, převalující se hmota bez úmyslu a jakéhokoliv řádu.

Vedla jsem později nenapsaný dialog s tou hloupou osobou – tedy se sebou a zjistila jsem s úžasem, jak zanedbávám svůj dávný protest proti modlám a bůžkům. Ten podivný dědek křesťanské víry, který naslouchá lidskému a zvířecímu a rostlinnému sténání se stejně neměnným výrazem jako naslouchá juchání brutálních vítězů, se do mne přece jen zapsal. Neblahým způsobem, jak zjišťuju.

Při pohledu na ty skály a hory, pozůstatky doby ledové – nebo jiné, copak vám? -mě hned okamžik nenapadlo, že něco takové je mimo síly ješitného a hrbatého boha. Je to přece jenom vlídný sadista a dává průchod kdečemu – proč by se piplal tento PŘEDSTAVA s něčím tak velkolepým jako s nějakými Alpami? A tak se přitočí v tomto pokleslém světě k člověku stejně blbá teorie jak blbě je vymyšlen tak zvaný bůh a ta teorie říká: tady vidíš, že ty skály jsou hmota, všechno je to náhoda, jak byly vytvořený a jaké tvary z té náhody vznikly, jen se panenko pěkně drž svého zdravého rozumu a konec. Není ti trapné hledat boha v přírodě, tak nemilosrdně reprezentované těmito nestvůrnými giganty?

A tento žvást, který si říká atheismus, mluvil ve mně. A já pak vedla ten dialog.

To znamená, že ten vousatý jelimánek, ta bludná představa, ten hadr před tváří neopakovatelné a taky tajemné, nepoznatelné kreativní síly mě téměř dostal na kolena na pár minut – ta pouhá fikce, ten infantilní obraz boha se silně omezeným pojmem tvorby – je údajně ještě ke všemu obdařen láskou. A proč?

Proč se vůbec od bůžků a model očekává láska? Copak je věčnost a tajemství života vůbec nějaký instalatér, nějaká zdravotní sestra s prokrvenými lýtky a věčným úsměvem?

Ale když kdesi v záhybech pláště, svého těla zahlédnu Boha jako něco stejně strašlivého a nepochopitelného jako laskavého a nejsoucího – tak vím alespoň, že nelze popsat ani slovy ani modlitbou ani padáním na tvář to NIC. Přesné a pevné.

Volám Boha celý život. Nemohu bez něj žít. Je svědkem i účastníkem mých sestupů i vzestupů, které jsou vlastně naprosto nepodstatné.

Je podílníkem mého někdy krutéhoúmyslu být a zůstat sama. Není HODNÝ, je účasten a já jsem kus jeho hmoty, kterou nechápu, protože když se oslovuju, neoslovuju svoje tělo.

Nemá to cenu psát dál. Je to jako vysvětlovat nevysvětlitelné, co je i pro mně nevysvětlitelné.

I nesmysl může mít smysl, Vím to, aniž to chápu.

Ti lidi, kteří to mají vysvětleno jsou sami vysvětlitelní a jezdí jako v Bibione na veselém kolotoči. Jsou v jiné zoně než já a já je mohu pouze nesnášet a hrozit se jich jako vrcholy Alp.

DALŠÍ DEN

Moře bylo bouřlivé. Něco jako slabá duha byla nad obzorem. Pláž byla prázdná, protože byl silný vítr, který se proměňoval v něco jako smršť. Některé slunečníky, ty falešné cypřiše, se kácely k zemi bez hlesu. Pak se seshora vyřítila voda. Ne déšť - voda, bez kapek, řinoucí se voda. Objevila se Praha, jestli je tam taky tak deštivý podzim. Kráčela jsem mokrým pískem, který je hedvábný a tak lehký, že zasypává všechno, oči, uši, vlasy.

Přišla jsem do hotelu a byla mi zima. Začala jsem psát. Všichni odešli protestně a uraženě na večeři.

DALŠÍ DEN

Ten slavík nežije v tom háječku naproti. Mají ho v kleci. Pojala mě bezmoc. Musím jít ale dál. Bez klecí se slavíkem. Nepřipustila bych takovou hanbu.

DALŠÍ DEN

Zabloudili jsme do místa, které se jmenuje Portogruaro. To mě nadchlo. Vidím jakousi buďto bránu nebo přístav – ale spíš přístav a tomu všemu velí jistý Gruoro. Je dvanácté století a Gruoro je pánem přístavu. Nosí lehce přehozenou pláštěnku a nikdy mu není zima, ať je moře jak chce bouřlivé. Chodí se často modlit a to hlavně proto, aby se mu podařilo oloupit nějakou loď, která měla tu odvahu přiblížit se na dosah. Zapálí ji a všechny zamorduje. Dodnes se o tom vyprávějí legendy a taky se o tom zpívají písně, hlavně kolem Benátek, odkud Gruoro původně pocházel. Byl synem dóžete Ziany a byl odvlečen příbuznými jinam, kde se zkazil. Má velmi sličnou tvář a dobré chování. Je neobyčejně laskavý ke svému koni – jinak k nikomu, snad možná k osiřelému jinochovi jménem Bruno. Bruno je homosexuál a Gruoro mu ukazuje tak dlouho pěkné dívky, až se Bruno nakonec ožení. O Gruorovi se vypráví, že miloval nevlastní sestru, dceru dožete Ziany a ona ho rovněž milovala. Dože Ziano, otec, zakladatel Benátek, ji zato nechal zabít. Gruoro zabil otce Ziana, založil velký požár a pak o něm není vidu ani slechu. Je prý stále mezi živými a pozná se podle uhelně černého pohledu. Tolik píseň.

Je to škoda. Portogruoro není vůbec u moře, ale leží v nudné pádské nížině. A Gruoro nikdy neexistoval. Škoda.

DALŠÍ DEN

Dnes jsme byli v Latisana. Míjeli jsme města jako Cesarole, Caorle a ještě další vždycky s E na konci možná, že v Cesarole byl jednou jeden z césarů a uspořádal velkolepou pitku. Aspoň něco. Jinak je to tam trochu jako v maďarské pustě: kukuřice, pár koní a potemnělá obloha, věštící déšť. Spousta veselých lidí. Bože, kdybych já tak věděla, jak je to být trvale veselý!

DALŠÍ DEN

Přijela horda Čechů do Bibione. Jsou špatně oblečení, chudáci a jsou neomalení a velkopanští, jelikož zřejmě poprvé cestují. Mluví na prodavače česky. Mám pocit, že je to bývalá vládnoucí třída.

CESTA ZPĚT

Jedna ta parta Čechů po cestě zpátky vystoupila z odporně zbarveného a žebrácky působícího autobusu a o čemsi rokovala. Šla jsem blíž, abych získala vědomosti a jeden hoch v tlustých džínech právě říkal užasle:

“ - Tak tady to voni sušijó.” Všichni souhlasili. Já jenom nevím, co myslel. Bylo to na strání nad Mondsee.

Celníci už nejsou bolševičtí celníci. Vypadají za prvé jako lidi a ne jako nastávající kati a za druhé se do pasu nebo do zavazadel ani nepodívají. Rychle se řítíme k Evropě, jak vidím.

Pamatuju se, jak jsme jednou jeli z Rakouska s Honzou a první, co jsme uviděli proti obzoru – bylo to navečer – byly ostnaté dráty a chlap v uniformě a se samopalem, chodící sem a tam. Za ním se vztyčenýma ušima kráčel německý ovčák, přítel nacistů. Chudák pes. Utěšuje mě, že snad na něj byl někdo laskavý. Jinak o tom psovi mám špatné mínění. Nechtěla bych vidět jeho zuby zblízka. Lidi jsou bestiálně nadané stvůry využít cizí inteligence k tomu, aby se mohli navzájem zabíjet a týrat.

I v autě byli komáři. A kolem auta samí Češi, které jakobych znala jenom z nějaké hrůzostrašné příručky proti totalitě. Ten řev! Ta vulgárnost! To sebevědomí, že je jich hodně a že jsou z jednoho podniku!

Doma bylo všechno krásné a veselé jako na lodi. Odplula jsem šťastně do postele. Alfa v bouřlivém projevu citu vylezla šestkrát na malířský stojan u dveří, chtěla být sundána nebo sama seskočila a tento kus svého umění šplhat po stromech opakovala. Dojemné děvče. Aran byla zdrženlivá jako vždy, ale zářily jí oči. Dívá se s něhou a velkou láskou. Všichni jsme jako dříve před Bibione spali ve společné posteli. Teď už je zase Bibione ta hvězda, kterou stěží dokážu pojmenovat.