Arthur Rimbaud:

„Prší na město a prší ve mně.“

Na město prší prší ve mně
tak jemně
tak temně
kameny dlažby sinají
a mokré biče zpívají
že na město když padá déšť
si málokdy už vzpomeneš
když na město tak padá déšť

Ta lesknoucí se pustina
to není město to jsem já
a ve mně prší prší ve mně
já jsem to město to jsem já
ta lesknoucí se pustina

Na město prší
prší ve mně
jdou stíny
a líný
kouř stoupá už nad komíny
beránci noci táhnou tmou
se svojí tesknou zvonkohrou
a zvoní mokrých zvonků hrou
na město když padá déšť
že prý když dneska padá déšť
že prý si na mně vzpomeneš
prý přece jen si vzpomeneš

Zas padá vadne čas – ta květina
kterou svlažila jediná
malinká slza plná deště
co chvěje se a třpytí ještě
já jsem ta slza to jsem já
já jsem ta smutná hodina

Na město prší
prší ve mně
tak jemně
tak temně
kameny dlažby zpívají
beránci noci cinkají
že na město když padá déšť
si jednou zase vzpomeneš
a pak mne zase obejmeš