Děsivý sen

Velmi děsivý sen, který se mi zdál odpoledne 10. září 74. Lehla jsem si v úmorném dusnu. Než jsem si lehla, volala jsem svoje kamarádky malířky, dvojčata, abychom si aspoň telefonem prohodily pár slov. Tyhle dvě, jejich stále trvající chudoba a jakýsi druh otevřeného životního humoru, který je často velmi bezohledný, až brutálně živý, zapříčinily první část snu – respektive, jeho okolnosti. V další části snu se projevuje moje touha po jiném a větším prostoru, který by vyhovoval práci, kterou zamýšlím vykonat. Třetí princip, který je do toho všeho vsunutý jako přízračná vata, je hausbót a můj strach z kotviště, kde loď kotví, strach, že jsem pozorována, kdy nechci být pozorována, stinné údolí, kde kotví jedna mrtvá loď vedle druhé, zatažená okýnka. Vlhké nepříjemné ticho, narážení vody na pontony lodí. Jakýsi nedefinovatelný zápach bahna, nečistoty, strach, že šlápnu na odhozenou plechovku atp.

Pozn: malířek jsem se nedovolala, telefon prostě nepremával.

Jsem na návštěvě u holek Válovejch v Kladně. Jejich domek je jiný než ten, který ve skutečnosti mají, stojí na nějakém pustém místě, v pocitu, ne ve zrakovém vjemu, je to asi náves. Udupaná hlína, nějaké ubohé chudé stromky navozují atmosféru tureckých hranic – všechno je jakési vyschlé a rozpraskané nikde stínu ale ani valného světla. Tento domek, ve kterém vím, že jsem, vidím seshora, jako z poloptačí perspektivy.

Nyní jsme spolu, sedíme na vyprahlém místě – ku příkladu jako udusaná přírodní plovárna, polouschlá tráva, suché hroudy hlíny a bavíme se tím, že pozorujeme hausbóty, které vplouvají do svých kotvišť. Každý hausbót má jakousi ohradu na vodě, což vidíme opět pod sebou z výšky – a ta ohrada ve tvaru písmene U je obarvená nejlevnější zelenou, je zřejmě plechová, a uprostřed každé této ohrady se tyčí plechová, starožitně a velice lacině působící plachta starodávné lodi, něco jako falešný antikvitát. Lodi sem vplouvají volným místem a ačkoliv se zdá, že nemohou ani proplout nebo se tam ukotvit, podaří se to díky tomu, že lodi – jedna po druhé, vplouvají dovnitř rychle a svižně a v ohybu ohrady se prohnou jako ryba do mrštného oblouku a pak zůstanou stát. Sestry Válovy to komentují smíchem a říkají něco v tom smyslu, že takové hračičky bychom taky měli zkusit - v pocitu vyjadřují směšnost těchto ohrad s falešnými antikvárními plachtami z plechu i nutnost ohýbání a prohýbání lodí – jednoduše, jakoby se posmívaly nějaké směšné a hloupé módní novince pro majitele lodí.

Pak se nalézám sama na místě, kde jsme seděli – lodi zmizely, zmizely Válovy i Petr, který, ač jsem ho neviděla, tam byl přítomen a je jenom jasné, že z nějakých příčin holky Válovy a Petr šli napřed domů a já mám za nimi později přijít. Na plácku, kde sedím, začínám poprvé pociťovat hrůzu, která nespočívá v ničem viditelném, prostě to místo a můj pocit z něj je hrůzný. Patrně mám na sobě plavky a tak se jdu převlíknout do šatů do nějaké polozbořené budovy, kde strmí polovyvrácené dveře a vevnitř není nic, než tma a něco, co mě naplňuje odporem. Rychle se převléknu – v tom snu je to okamžité – a vycházím ven na to místo, kde jsme předtím všichni seděli a dívali se na hausbóty. Chci uložit nějaké věci do skříně, která zde stojí, taková stará, sešlá skříň. Jakmile k ní přistoupím, začínám se děsit ještě víc, protože skříň stojí na okraji vyprahlého srázu plného suchých hrudek a polouschlé trávy, takový sráz je pod skříní, že kdybych spadla, nemám se čeho zachytit. Přesto s pečlivostí, která mi jinak není vlastní, uložím nějaké věci dovnitř a vytrvale se pokouším skříň zavřít. Kloužou mi přitom nohy, protože mám boty s podpatkem a suchá hlína mě pořád znovu stahuje dolů, kloužu a klopýtám.

Všimnu si, že nemohu skříň zavřít proto, že jsou na dně nepořádně uložené nějaké obnošené svršky mých kamarádek a tak se vzdávám a odcházím s pocitem úlevy, že skutečně už nemusím zápolit s tou nebezpečnou hloubkou pode mnou.

Jakmile se otočím k odchodu – tedy v okamžiku rozhodnutí – mě obklopuje houf podivných, polovenkovsky oblečených mužů. V jejich středu – opět částečně pode mnou – stojí nějaký člověk, kterého všichni vytrvale bijí. Muž klopí hlavu, má na nose silné brýle, rány na něj prší ze všech stran. Podívaná na to mně naplňuje odporem a hrůzou a vtom ke mně přistupuje někdo, kdo nemá pro mne zapamatovatelnou tvář a říká, že ví, že jsem zde seděla s holkami Válovými, že tento člověk je podezřelý z krádeže a ptá se mě, jestli nám něco neukradl. Já říkám, že nám nikdo nic neukradl a říkám to důrazně, protože je trapně a hnusně při pohledu na člověka, který je zřejmě před lynčováním.

Ten muž, který se mě ptá, se zvýšeným důrazem mi klade otázku, jestli ho alespoň nepoznávám. Dívám se na obviněného a říkám, že jsem ho nikdy neviděla, to vše zase s důrazem, abych mu pomohla z obklíčení. Jakmile to vyslovím, zvedne obviněný obličej. Je to hnusná tvář, úskočná a úchylná, s liščíma očima, s podlým a vražedným rysem, člověk, který ve mně vzbudí hrozný strach. Podpořen mými slovy a mou obhajobou se začne hájit, tvrdí všem, že šel jenom náhodou okolo a já si v ten okamžik uvědomuju, že jsem svou výpovědí pomohla na nohy něčemu strašnému. Ten člověk se na mně zadívá s pomstychtivou a úskočnou úsměvností – a mně se dělá mdlo. Hned na to navazuje pokračování: jsem v novém bytě. POCIT však není ve mně jakobych byla v bytě, ale jakobych byla v pustém a divně tmavém kotvišti. Jakoby všechny dveře byly zotviratelné a nic zde nebylo moje skutečné soukromí. Byt je jedna jediná obrovská místnost, zařízená nádherným nábytkem, pamatuji si na barokní sekretář, na vysoké hedvábné koberce. Na oknech jsou neprůsvitné bíle závěsy, které připomínají co do atmosféry nemocniční plenty u umírajících nebo při operacích.

Chci se jít vyčůrat, ale uvědomím si, že za dveřmi, kam chci jít a kde je záchod, je něco, co nevím co je, ale co mě naplní okamžitým strachem. Proto jdu a dveře, které TAM vedou pečlivě uzamknu velkým starým černým klíčem. Ale pořád se mi chce čurat. Jdu tedy na opačnou stranu místnosti, kde jsou jiné dveře a ty podle mého pocitu, vedou do bezpečí.

I když ne úplného, taky tam je někdo, kdo nevím, ale teď jdu a potichu otvírám dveře. Z pocitu je mi zřejmé, že jsem tyto dveře už před chvilkou otvírala, abych se ubezpečila, že zde nikdo není – a teď tyto dveře nelze otevřít. Pootevřené už jsou, ale cosi těžkého zabraňuje je otevřít aspoň natolik, abych prošla. Přitlačím celou vahou těla, pomalu pootevřu dveře a uvidím, že NĚKDO předsunul před tyto moje dveře těžkou skříň, která stála původně /jak vím/ vedle dveří. Na skříni stojí popínavá rostlina v kořenáči a její úponky se živě hýbají. Rozhlednu se kolem, všude je ticho, tato místnost ZA DVEŘMI má charakter předsálí záchodku ve veřejných lázních, kachlíčky, spousty dveří, jakási temná zasklená okýnka. Rychle se vrátím do svého pokoje, snažím se zamknout, ale zjišťuju, že zde náhle není klíč, visí na nějaké tyči zrzavé pánské šaty na ramínku, šaty abnormální velikosti, ve kterých se leskne odporná zlatěhnědá kožená vesta. Sbírám síly, abych se k šatům přiblížila. Dívám se na ně a říkám si, jestli to nejsou šaty Jana Wericha, který si je zde zapomněl buď při filmování nebo že zde bydlel. Proto sáhnu – s pocitem, že se musím zbavit strachu a získat jistotu – do kapsy hnusné, jakoby živé kůže vesty a vytáhnu odsud podivné brýle: Jsou rovněž hnědé, z umělé hmoty, je na nich vyrytý motocyklový závod a u toho pro mně nesrozumitelné číslice ku příkladu 2.564. To mě ale trochu uklidní, hlavně mě to přesvědčí, že šaty patří Werichovi a že to je nějaký suvenýr na rallye třeba v Monte Carlu – ale za mnou se ozve nějaký zvuk. Rychle se otočím. Uprostřed místnosti stojí veliká, zrzavá kolie a upřeně se na mně dívá. Její bílá náprsenka a dlouhý čenich mě naplňují takovým příšerným strachem, že cítím, jak se mi ježí husí kůže a silou vůle se probouzím, mám skutečně husí kůži a pocit strachu, ačkoliv je odpoledne a venku svítí slunko.