15. června v noci 1991.

Teď jsem si přečetla svůj megalomanský životopis čili autobiografii a zjišťuju, že nepíšu o ničem jiným, než o chlapech. Je to přímo trapný zjištění, když se v podstatě vyhýbám lásce anebo pásce. Myslím přece na úplně jiné věci – tedy: nejsem posedlá žádnými vášněmi příliš dlouho. Je to spíš všechno nějaká výmluva, jak mi to připadá. Výmluva – abych rovnou neskočila z vokna – ačkoliv na skákání z vokna nejsem právě stavěná. Spíš na pištól – to by mi vyhovovalo. Předmět. Ne hrůza. Odvaha. Předmět v ruce. V tom horoskopu, co jsem koupila na našem trhu, stálo: osoba tato nechť se vyvaruje střelných zbraní, alkoholu a ještě čehosi, co mi dočista uniklo, takže to bylo bezvýznamné. Asi. Nejsem si nikdy ničím jistá. Moje paměť je jednak dokonalá, jednak úplně vynechává – jsou to bílý místa, kdy si vůbec nevšimnu, že jde o něco důležitého. Ale ten horoskop jsem už zahodila, takže je to jedno. To se vyjeví.
Je to divný osud, že máme osud. Proč jsem si nezapamatovala tu třetí věc, které se osoba tato má vyvarovat? Najednou mám chuť jít k popelnicím a vydlabat ten horoskop zpátky, abych to věděla. O mužských to nebylo. O čem to mohlo být. O fantasii taky ne. Čert to vem.
Petra dneska nemiluju. Jsem zase u sebe, sama si tady sedím, sama sobě rady dávám. Ostatně, on mě tak jaksi napomenul, vy si ke všemu musíte vytvořit povídku, nebo tak něco podobnýho, to mi řekl. A já, když někdo poukáže na nějaký horký místo ve mně, se hned zarazím, začnu to jaksi – ne, myšlení to není, spíš pudy – začnu to převracet sem a tam a zarazím se. Nějaký kostnatý prst mi pohrozil. Petr má sice prsty řezníka, ale přesto to ve mně sedí.
Jsem dneska úplně prázdná nádoba – je jedna v noci, nechce se mi spát, venku je teplý vítr a okno dokořán / to štěstí! to krátký štěstí středoevropského léta!!! / a já jsem vysušená treska, o ničem se mi nechce mluvit. Přesto píšu. Byla jsem u Švankmajerů s Davidem, který ze mne nespouští oči, na bradě mu roste něco jako mají dámy v pokročilém věku – třeba já – má šedý oči a je docela hezký a příjemný. Ale přesto mě to s ním moc nebaví. Možná, že by mě to bavilo, kdybych ho měla víc v hrsti, ale nechce se mi o tom ani uvažovat, ne kvůli mému momentálnímu šílenství k Petrovi, to ne, to pro mne není překážka, ale proto, že jsem líná se o cokoliv zajímat.
Ten mladíček za mnou zavolal, když jsem usedala do taxíku, prosím tě, přeju ti, abys neměla tak skeptickej postoj k lidem a já jsem si v duchu tiše ublila a optimisticky jsem řekla, ó ne, Davide, já jsem velice ráda na světě nebo tak něco stejně stupidního, co právě píšu. Není mi nijak. Ani zle ani dobře. Jen si tak lebedím.
U Švankmajerů byla nějaká dívka z Rigy, dělají tam něco jako avantgardní umění tedy- výstavy - a Honza Švankmajer s chutí naslouchal mému hanobení lidstva a bolševíků - ta holka mi řekla, že všemu rozumí, protože jsem zvýšila hlas, když jsem vysvětlovala, jak Jireš pozval na nějaký narozeniny Milera nebo jak se ten hajzl píše, na svoje narozeniny a Purše, toho kreténa a se svým vousem Keplera podotkl tiše: ale to není všechno, teďka nastoupěj velkouzenáři do hry a tak zle a potichu se zasmál, jak to umí jen on. Živě jsem souhlasila, ano, to bude desátý kolo demokracie a pak děti jejich dětí budou zase tíhnout doleva, protože velkouzenáři prostě naříděj, aby se proti nim povstalo - no a tak to jde pořád dokolečka dokola. A pravila jsem, že bych zahubila devadesát procent lidstva, protože se roděj jen proto, aby zase rodili stejný kretény, kteří odsouhlasí všechno válku a vraždy a násilí a prostě všechen hnus, co známe, že by to chtělo plamenomet / to je ale slovo! plamenomet!!!!/, aby se vyhubili jako štěnice a dodala jsem, že milovaný strýček Hitler je pro nás vzorem, jak na to. David seděl celej zařezanej, jak by ne, je mu dvacet a takový cyniky těžko kdy kde potká – co cyniky, takový moudrý a dobrý lidi, jako jsme my a vypadalo to, že spadne na zem hrůzou. No, aspoň si to jednou později vybaví a bude buďto pro anebo proti, to je jeho věc. Eva se dala slyšet rovněž znamenitě, ona je krutá, laskavá, jemná, něžná – ale všechno, co říká, je čiročirá pravda, i když to zní poněkud šokantně, to jo.
Taxikář byl takovej černovlasej, snědej člověk, kterej naříkal na poměry a drahotu – běžnovka – věnovala jsem mu péči, i když taxík stál přes stovku a já nemám prachy – teda nemám na taxíky a přesto jima musím jezdit, protože nesnesu metro a smrdutý ovzduší v něm.
Já, kdybych teď právě nebyla tak naložená, jak jsem, bych se rozplakala. Není míru, není svoboda, není nic, lidi vždycky řádějí jako pominutý, když je nějaký to povstání a nějaká ta revoluce a nějaká ta změna a nějaká ta touha se naplní ve dmoucí se hrudi – a dál je hovno.
Nic. Šedivej život k ničemu, teď, v této době se dostali k lízu jen zbohatlíci, ale tak to bylo je a bude a celej řvoucí Václavák je opět v prdeli, Havel Nehavel. Ostatně řvali tam stejně když mluvil Gottwald, budou řvát stejně za tisíc let jako řvali stejně před tisíci lety. Co s tím? Nic, jenom mít svůj neviditelnej dům, svou duši uchránit od toho blbstva, od toho jásání a později zase ječení.
Honza, teď myslím bratra, mi řekl jednou, když zde spal a měl hořící oči a zuřil: proč ježišmarjá, povídá, se lidi nechají popravovat? Já bych se aspoň rval. Proč, povídal dál, několik tisíc idiotů žene lidi to války a několik milionů idiotů do té války vůbec jde? On odmítl vzít zbraň do ruky, když měl jít na vojnu, řek prostě, že nezabije nikoho, koho nezná, jenom proto, že má jinou uniformu. Pacifista, zoufali si kreténi, psychiatři ho měli v práci, ale on odolal, dostal modrou knížku/ měl naštěstí v dětství tuberkulozu/ a šel od nich navždy pryč. Milovala jsem ho jako dítě – pak byla dlouhá pauza a když jsme se našli, tak mi umíral zničehožnic v náruči. A to všechno udělal tamten režim, který teď vystřídal jiný režim, zaplať pámbu za to – ale stejně zůstanou lidi takoví, jací jsou: idioti. Manipulovatelní, povolní, lhostejní, každý za svým cílem. A ten cíl je tak ubohý, že by jeden plakal: mít se dobře. No jo. S tím nikdo nepohne. Tuším, že to napsal Anatole France, teď právě zapomenutý, že pokud budou mít lidi stejný drápy na rukách a nohách a stejný čelo a ochlupení na hlavě a tam dole, nemůže se nikdo z nich změnit. Je to tak dáno už biologicky, fysiologicky. Jak říká milovaný Nietzsche, kterýho tak zneužil nacismus – je to stádo ovcí, nic víc. Jo. Je to tak.
Teď, při tom Kafkovi, se promítaly některé fotografie z války. Hrozné. Nacisti tam stojí a zavazujou oči obětem, ti LIDI klečí na kolenou a vědí, že bude PAL! a klečí a čekají v bezmocné hrůze. Ženské, těsně před popravou, jedna z nich tak zoufale pláče, jakási jiná se dívá na ní jaksi skepticky – to je vše. Pak byl ten okamžik a bylo to. KDO to zavinil? Ti vládci? Ne! Ti lidi sami to vytvořili vlastníma rukama, protože nedokázali odporovat. A proč nedokázali odporovat? Protože měli svůj soukromý život jakž takž v pořádku, někdo řekl, mlč, tak mlčeli, někdo řekl, jdi a oni šli. Do války nebo na popravu. Blbci. A kdo to vždycky odskákal? Inteligentnější, kteří to všechno běžný a normální, jak se tomu tak odporně říká, odkopali a poukázali na to, že člověk nemusí být ten ubohej jateční dobytek/ jak je mi těch zvířat líto! jak chytrý jsou prasata! a my je žerem jakoby nic!!!/ a že může bejt člověk. Co z toho povstalo? Legendy o hrdinech – nic víc. Pomníky a sláva lidem, jací by měli být vůbec a všeobecně. Brácha říkal, že slovo HOMO SAPIENS by mělo být obohaceno o ještě jedno slovo: HOMO SAPIENS SAPIENS. A má pravdu. Když zaslechnu ty hlasy v nějakým obchodě, jak se má Jiříček a Jiřinka a jak jsou chytrý, že říkají mama blublublabla, tak bych zvracela. Ne BYCH. Mně se dělá doslova špatně. To je ta dobrá česká máma, co vykecala SSmanům, kudy jel na kole chlapík, kterej měl na sobě to a to – myslím tu příhodu s Heydrychem – aspoň že ho zabili, to mě vždycky znovu utěší přes jejich děsivý konec, těch chudáků, co udělali atentát – a ta dobrá kráva, česká mamina, kecala, naplněná hrůzou, aby Jiřinka s Jiříkem měli co papat ještě i zítra. To je obraz nad obrazy naší povedené lidskosti. Proč neřekla, že si ničeho nevšimla? Byla to stará ženská! No, proč. Akademická otázka, blbá, naivní. Protože nikdy ve svém životě nevěděla, že je člověk. Ona rodila děti – posvátná věc, - ona je pěstovala, ona měla o ně strach atakdál. Do prdele. Strach, co je to strach? Pudová sebeobrana. Když byl jednou nálet amerických letadel, bylo už odhoukáno, že bude nálet, utíkala jsem jako šílená po ulici tak, že mi spadla sukně. Viděla jsem letadla, ze kterých jako malá hovínka začaly padat bomby, a já jsem utíkala a utíkala – na Obilním trhu v Brně křičeli havrani a rozletovali se v hrůze z rámusu, jak vybuchovaly bomby – a když jsem doběhla do krytu Červenýho kříže, kde jsem byla jaksi tak tajně zaměstnaná, tak jsem půlhodinu kašlala, bušilo mi srdce k roztrhnutí a pamatuju si přesně, že jsem se styděla. Za to, jak jsem se bála. Ten stud ve mně zůstal – ale bylo mi tehdy dvacet let. Ale to nic neomlouvá. Měla jsem jít při svém tehdejším filozofickém názoru na život úplně klidně. Byla jsem už velice stará v té době. Ale nebyla jsem dobrá. Kdybych teď tak utíkala, a já nevím, jaké zvíře ze mně by se ve mně ozvalo, tak bych se styděla stejně??? Nevím. Nevím, jestli bych si to nezdůvodnila. Ach Bože! Ach, Bože!
Dobrá, to je všechno hezký a úhledný. Nebudu už dál obviňovat tu nevinnou kreténku, co udala, kdo a kdy tam jel. Protože tohle nepíšu pro nikoho, nemám šanci ani být vtipná ani se obhajovat. Dobrá, tak ta česká máma teda udala toho chudáka, protože věděla, co ji a její milované osoby čeká, když ji lapnou při lži. Třeba že budou Jiříčka házet do vápna, jak to udělali v Báňskej Bystrici, kde mrtvé děti měly šedivé vlasy hrůzou. Dobře. Tak to bylo. Ale KDO to zavinil? Nacisti? Jo? Ne. Protože kdyby lidi věděli, jakože to nevědí, že jsou lidi, nemohl by žádný ismus vzniknout. Oni by prostě nepřišli hajlovat nikomu, ani Hitlerovi, ani Čaučeskovi, ani Brežněvovi, ani Stalinovi – nešli by. Lidí je víc než šéfů lidí. Ale ti kreténi to nevěděli NIKDY a NIKDY to vědět nebudou. A dál – jen tak mimochodem – jsem si všimla, že když byly uveřejněny snímky z koncentráků ve všech možných výlohách po válce, desítky lidí se na to dívalo a byli FASCINOVÁNI. Tehdy jsem se pokusila o sebevraždu – podřezala jsem si žíly na levé ruce. Jizvy jsou už neznatelné – ztratila jsem odvahu tady nebýt, ale co mě za to čekalo, to bylo daleko horší. Žít s tupým stádem, které vůbec neví, co je co, které na všechno přistoupí, pokud z toho tuší prospěch. Už končila válka a bylo odpoledne a já jsem stála vedle ruského vojáka, unaveného, mlčenlivého a mimořádně hodného člověka / to říkám proto, že se mě nepokusil ani v náznaku znásilnit, jak to dělali jeho ruští bratři / a na obloze spolu zápasily dvě letadla. Stihouny, jak říkal bratr, který jako letecký badatel nesnesl slovo letadlo a opravoval mě letoun, sestro, letoun, ne letadlo a stihoun, ne stihačka, Esti / a jak tak čumím, vidím, že z obou letounů vyletují ohnivé čáry - byly to kulomety - a já povídám tomu Rusovi, kdo je kdo, to je vaše letadlo? nebo to druhý je vaše? a on pokrčil rameny, lhostejně se zadíval na ten zápas nad námi a řekl rusky stručně, eto vojna a kouřil dál a mlčel a pak se to jedno letadlo začalo řítit s rámusem k zemi a on pořád kouřil a díval se na to jako na fotbal, na kterém nemá zájem. A první ruskej tedy sovětskej voják, co jsem viděla, byl tankista, byl v kůži oblečenej a já jsem ho objímala radostí a on řekl potichu, nedávejte žádný alkohol vojákům, co jdou za námi, řekněte to těm druhým, prosím vás. Řekl mi krátce, že je veterinář a pak asi za půl hodiny ho zastřelili. Ležel tam u nás v kůlně. Jak jsem přišla k tomu, že jsem nezešílela, to myslím potvrzuje, že lidi jsou idioti včetně mě.
Ten člověk byl tak milý a laskavý, tak způsobný.
A pak přijel džípem nějakej velkej pán a vedle něj taková báryšna, taková tlustá, arogantně vyhlížející a to stádo se k němu hrnulo a prosilo o milost, že je znásilňování a bordel, že kradou, nač přijdou ti osvoboditelé a ten chlap mlčel a tak blahosklonně to poslouchal a když se pořád opakovalo slovo znásilnit, tak řekl dámy by prostě neměly nosit tak koketní kloboučky a odjel. Je to pravda, co povídám, zase byl ve mně ďáblův smích, smála jsem se z plna srdce a uvažovala o sebevraždě, pochopila jsem to.
A pak jsem našla na hromadě německých knih, co zuřiví občané vyházeli na hromadu z německých bytů – viděla jsem jenom jméno “GOYA” a tu knížku jsem si rychle z té hromady, určené ke spálení na znamení vítězství nad nacismem, ukradla.
Měla jsem tehdy atelier v pátém patře domu, kde jsme bydleli a pološílená strachem, kde to žiju, jsem ji rozevřela a byly to “Hrůzy války” od Francesca Goyi. A tam bylo všechno, co jsem viděla a co jsem zažila a na čem jsem se podílela a v ten okamžik ve mně něco krachlo. Zřítila se klenba ideálů o jakémkoliv národě. Domů jsem nemohla jít, nemohla jsem nikam jít, byla jsem sama s tou vší děsivosti, Francouzi ve Španělsku rovnalo se Němci v Čechách. Marselaisa ve mně navždy odumřela. Byli to jen lidi, lidi, lidi, lidi.
Onemocněla jsem z toho, játra to byly, ne žloutenka, co jsem ji měla v Berlíně, měla jsem veliké břicho a byla jsem hubená jako lať.
A pak se “odsouvali” Němci. Bylo to zdrcující. Bylo to stejné jako v Berlíně. Tam to byli Poláci, Rusové, Ukrajinci, vesměs děti, a tady to byli prokletí Němci. Uklízeli zbytky cihel a kamenů ze starých budov a já jsem stála jak přimrazená a dívala se na to, jak nějací kreténi s červenou páskou na rukávu, odznak moci, s nimi zacházejí. Homo sapiens byl v prdeli. Zvířata se aspoň sežerou. Lidi lidi nežerou, ale trýzní je a mají z toho radost, baví je to, je to pohlavní pud. To je celé. Řekla jsem potichu jednomu chudákovi, byl to podle mě tehdy v mém věku starý člověk, že mu zítra přinesu něco k jídlu. Snažil se mluvit česky, ale neuměl. Pošeptala jsem mu, ať drží hubu – stejně, jak jsem to šeptala vězňům za nacismu a nosila jim zprávy a dopisy a tak. A on mi řekl, že tamten mladík je jeho syn a ať mu proboha dám nějaké jídlo. A ten mladík byl podobný jako by si z oka vypadli jednomu Ukrajinci, co umíral v Berlíně a házel mi tajně cigarety, protože věděl, že je nezradím a že jsem jejich kamarádka a pak umřel. A tak jsem tam přinesla tehdy tak zvaný umělý med. Bylo to sladké, takový kostky to byly, vypadalo to jako včelí vosk, ale snad to bylo něco z cukru. A k tomu medu jsem se dostala takhle, ruskej důstojník se mě zeptal, kde je tady nejblíž nějaká voda. Oni měli chudáky koně a ti měli žízeň a ti vojáci měli taky žízeň. A přesto, že se znásilnila kterákoliv žena jakéhokoliv věku, jsem mu řekla, že na další ulici je klášter, kde mají studnu, takže nebyli odkázáni na vodárnu, která byla rozbombardovaná, takže vody nebylo. On řek, abych šla s ním, tak jsem šla, bylo mi všeho líto. A když jsme vstoupili do toho kláštera, tak tam stála jeptiška a na jejích prsou byly přiloženy dva kulomety od řehtajících se vojáků a důstojník řekl, eto ničevó, eto vojna – a z té studně jsme odnesli dva džbery vody a pak tam poslal další experty – ach Bože! A když jsme se vrátili s tou vodou, tak mi poklepal na ramena a kamarádsky povídá, “charašó moloděc!” a dal mi plnou bednu toho medu, toho, co vypadal jako včelí vosk a já jsem zase kusy toho medu odnesla těm Němcům, tomu starýmu chlapovi, co plakal a žehnal mě a děkoval, že jsou na světě, jak řekl, přece jenom taky LIDI! To řekl doslova ten chudák, co byl určitě samozřejmě u nácků, jako náš národ byl zcela určitě na devadesát procent u bolševiků. Tak co vy na to, vážení, poctivý, slušní občané?
Kéž byste, vy parchanti, měli kousek rozumu v hlavě! Máte tam puding a podle toho vypadá vaše vláda, lidi, kteří vás říděj, vy idioti!!!
A pak, pár týdnů po válce, k nám přišel takovej kluk, co se s ním bratr tak nějak kamarádil. Byl ochraptělej a důležitej – vždycky jsem věděla, že je to blb – ale teď měl revoluční pásku přes rukáv saka a byl tak sebevědomej a tak důležitej, že jsem se ho hned zeptala, co to má za blbost na tom rukávu a on řek, já jsem revoluční garda, nebo něco stejně tak pitomýho a šla z něj hrůza. A hrdě mi řekl, že spolušéfuje německý tábor a že jsou tam moc hezký holky a že je znásilňujou. Řekla jsem mu, aby vypadl, ale hned, jinak že ho zabiju a řvala jsem na něj a on pomateně odešel, ten homo sapiens. O dvacet let později mi vyřizoval vzkaz od něj někdo z Barrandova, že prej mě pozdravuje nějakej hostinskej z Prdelovic. To byl on, rozpomněla jsem si na jeho jméno. V tu dobu jsem psala s Vávrou Kladivo na čarodějnice a ten Boblig, ten masový vrah v Šumperku, který obnovil inkviziční právo a upálil asi třista lidí a pak jim zabavil majetek – tak ten prokletej Boblig, co se dožil samozřejmě vysokého věku po boku mladičké ženušky, tak ten byl v době, než ho ta nablblá katolička hraběnka pozvala do Šumperku, aby zabránil čarodějnictví, tak byl hostinskej!!! Obyčejnej knecht, úslužnej a veselej, inkvizice vyšla z módy a tak se stal hostinskej.
A tenhle revoluční gardista, co znásilňoval Němky, chudáky mladý holky, tak se uprdelil po tom všem, co dělal, v nějaké díře a měl se fajn. Jo, zapoměla jsem říct, že když jsem mu řekla, jaký má právo na to, aby dělal to, co dělá, vytáhl z kapsy německou pistoli a protože asi chodil do kina, odpověděl hlasem kauboje: tohle je moje právo. Slovan, holubičí duše. Ty kecy o národech, to už musím vynechat, to je kapitola sama pro sebe.
No a pak – to byla sranda – jsem jednou utekla ze školy a šla jsem k takovým rybníku, to už byl podzim 1945, léto pořád pokračovalo, mrtví smrděli při exhumacích ostošest, a já jsem měla pocit, že už nevydržím žít. Ležela jsem u toho rybníka, vyletěly odsud nějaký divoký kachny a ta obloha, to byl porculán, hladká, křehká, něžná. A já jsem mlátila hlavou – ležela jsem na zádech a ta obloha, plná míru, mě rozzuřovala a dojímala a mučila mě – o vyschlou, vyprahlou a popraskanou zem a modlila jsem se, abych si mohla rozbít lebku, abych nežila, abych už nebyla tak mučená a pak začalo pršet a já jsem šla ve svém chudém, dřevem páchnoucím válečném studentském kabátku zpátky do města. A lilo čím dál víc a protože jsem byla blízko kostela, tak jsem tam zašla. Abych nepromokla na kůži. Vzadu hořely svíčky a u nich se modlily babky a nějakej farář tam seděl ve zpovědnici a já jsem furt šla a šla až k oltáři, kde byl vymalován od Brandla Nevěřící Tomáš. A v tom vidím, že na takovým klekátku klečí muž, ruce před sebou položený na opěradle, co je u klekátek a dívá se nenávistně, skepticky a strašlivě na ten obraz na tom oltáři. Dva metry od něj ležel jeho klobouk, asi ho zahodil v rozčilení. Mlčel a pořád se díval, nikoho nevnímal, muselo mu být hrozně, aspoň tak vypadal. Chytila jsem instinkt k němu doběhnout a obejmout ho a říct mu, brácho, mně je stejně, ale neměla jsem na to odvahu, tak jsem ho dlouho pozorovala ani se nepohnul, neměla jsem na to, vyrušit ho z jeho stavu, který, jak jsem usuzovala, byl stejný jako byl ten můj vlastní stav. A tak jsem ho pomalu obešla, jestli si mě nevšimne, ale nevšiml si ničeho a když jsem už byla u dveří na odchodu, všimla jsem si toho faráře. Snad to způsobil ten pohled na toho muže, snad mi bylo tak zle a provokativně, že jsem bez váhání klekla u té zpovědnice, řekla jsem, jestli se mohu vyzpovídat, že to prý je dobré. Ten farář, byl to celkem mladej, ruměněj blbec, hned jsem věděla, že jsem šlápla do hovna, ale zase jsem se těšila, jak to dopadne a taky mě to odvedlo od toho, čím jsem se tak intenzivně zaobírala, se na mně vyjeveně zadíval, skrz tu mřížku řekla bych, že přímo zkoprněl a řekl, dcero, ten idiot, pokřižujte se. Proč bych se nepokřižovala, když jsem věděla předem, že to bude legrace? A tak jsem mu řekla, že se mi vůbec nechce žít a že Bůh je něco úplně jinýho, než si kdo myslí a že modlit se nemá cenu, jedině tehdy že to má cenu, když je člověk věřící katolík, ale já že nejsem katolík a že je mi to fuk a že válka byla strašná díra, do které jsem spadla a on mi řek najednou, abych tak neřvala, že jsem v chrámě božím. A já jsem tak nějak řvala dál, že chrám boží je mi lhostejnej, a ptala jsem se ho, co on si myslí o těch všech mrtvolách, co se válejí hned zde hned tam a že nechci žít, že se mi nechce žít a tak nějak. Nechci ani nemůžu zde hrát roli nějaké vyfabulizované osoby – vůbec nevím, co jsem říkala, vím jenom, že jsem chrlila krev, že jsem toho chudáka obviňovala, že věří v TOHO BOHA, kterej stojí za hovno, že to není Bůh, ale pouhá představa, tak nějak. A farář – nevím v jaké chvíli, - se mě zeptal: rouháte se proti Bohu? Řekla jsem s rozkoší, že ano. A rouháte se Panně Marii? Řekla jsem, že ano, a že se jí směju. Oznámil mi, že jsem se dopustila smrtelného hříchu, že není ochoten dát mi rozhřešení a já jsem se ho /asi/ zeptala, jaký si to osobuje práva nad nešťastným člověkem, jako jsem já a jenom si přesně pamatuju, že jsem řekla, pane, kde jste byl za války? byl jste v táboře? byl jste na světě, když se to všechno právě dělo? víte něco o koncentrácích? a tak asi něco v tom smyslu. A farář, ruměné líce Moraváka z Hané, mi odpověděl, že dcero, vidím, že jste vskutku nešťastná, doteď se válím smíchy nad jeho bezradnou intonací a taky vím, že se babičky u svíček pobouřeně ohlížely nad tím skandálním hlasitým hlasem /vím to proto, že farář mi naznačoval už taktně a mimicky “psssst” a tak jsem se ohlídla a viděla jsem ty vyrušené ženské, blbé, protože se modlily k něčemu, co není / a povídá mi najednou, stýkáte se s marxisty: Asi jo, řekla jsem, protože mnoho mých kamarádů, co se vrátili živí z koncentráků byli chudáci v té době marxisté, samozřejmě, vždyť to bylo opium, sen, tak proč ne? a on povídá, já vám teda to rozhřešení dám, ale kdyby jste chtěla, tak přijďte příští čtvrtek sem do chrámu, my zde máme rozhovory s nevěřícími a naši představení vám pomohou v nalezení Boha a pak řekl, já jsem skutečně umírala vnitřním smíchem, řekl, abych udělala dejme tomu padesát kotrmelců pozpátku a sedmset otčenášů k tomu, že mi to pomůže a já jsem byla tak už v recesi že jsem přikyvovala a těšila jsem se, až půjdu domů. A pak mi nakonec řekl, že asi nejsem křesťansky vychovaná a kdy jsem byla u zpovědi, a já jsem mu pravdivě řekla, že nikdy, že mě to dneska napadlo, když mi bylo tak zle, ale že mi skutečně pomohl a že mu děkuju a on mi nechal políbit něco, taková jako šála s křížem a já jsem šla ven a TEHDY jsem si POPRVÉ uvědomila, jakou cenu má myšlení. Celou cestu domů takovou platanovou alejí jsem se smála, pořád ještě pršelo, ale na mně pršela radost a štěstí z nového objevu a nikdy na to nezapomenu. Ten farář, to byla hvězda v mé temnotě. Tak byl blbej. A potom, někdy jindy, bal ten rozhovor mezi ním a mnou velikou oporou. Bylo to jedinečné setkání. Snad jenom v lásce dosáhne člověk takový náboj, jaký mi dal právě on.
No tak nic. Aspoň jsem tento totálně bezvýznamný den zabila psaním. Už je mrtvej – ten bezvýznamnej. Teď zase přišel k životu můj život. Jdu spát.