21. srpna 1991

Chci to jenom krátce říct. Gorbačova zatkli 19.srpna - normální sovětská legrácka. Nějak jim to nevyšlo a dnes má už jako být na cestě zpátky do úřadu a jakýsi ti škůdci a záškodníci mají být lapeni jako námořníci od lidožroutů z reklamy na Alpu Francovku mého dětství.Litva se dnes prohlásila za svobodný stát. Jednadvacítka funguje jako karban voko jednadvacet. To číslo mě zaujalo. Zdá se mi, že nepatří do střední Evropy, ale že nás vcucává. Je to lichý číslo a u nás platí osudově sudé, hlavně osmička na konci. To je zajímavý. Jestli se mezi to místo, kde žiju a se kterým jsem sepjatá celým osudem, nevniká nová numerální hodnota. Nevím o tom nic - jenom intuice napovídá, že to nebude jen tak - i když 21. osmý číslo - srpen v roce 1963. Zajímavý, zajímavý.Jinak na obrazovce: tlamy nejrůznějších lidských zon. Zrozenci z různých zon, substancí. Včera na obrazovce šéf ruské KGB. Tlama z jiné planety intelektu. Busch: jiná zona. Všechno je v rukách lidí, kteří si vzájemně absolutně nerozumí telepaticky, ale nevědí to, spojuje je moc. Jakákoliv. Před chvílí Egypťan. Něco mluvil o obchodních stycích - zhasla jsem to. Jeho ksicht byl pro mne jako ženskou velmi přitažlivý. Napadlo mě v tu chvíli, jak hluboce pracuje v každém zcela zřejmý sex. Nikdo si to neuvědomuje. Loď bláznů - to je, byl a bude svět lidí, poloopic, pololidí. Organisování světa: KDO na to přišel?! Myslím, že kdysi v pravěku nějaký cmrndálek, co zjistil, že se dají ukrást mamutí kly i maso sousedovi, když se k němu máme přibližně před loupeží a vraždou velmi přátelsky.Na počátku prej bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo. Cítím, že ano. Pak vzniklo Čestné slovo. Proč čestné? Zajímavý, že slovo nestačilo. Musela se k němu přidat čest, teda osobní čest toho, kdo dal určité Slovo, že splní to a to. Pak vznikla přísaha. Přísahám, že budu mluvit pravdu a jen pravdu.Dětské hříčky pro převážné stádo poloidiotů, pololidí, poloopic. Vždyť se vždycky nedodrželo! Shakespeare o tom napsal mnoho zajímavých dokumentů.
Římani, zrazení Židy a pobíjeni před svou pevností, kde jim bylo před jejich odchodem z pevnosti přisaháno a slíbeno, že se jim nic nestane, když vyjdou, že mohou odejít, skandovali společně: slib, přísaha. Byli do jednoho povražděni Židy. Náhodou to vyšlo najevo v historických pramenech a Židé byli o to víc nenáviděni, ačkoliv stejné hanebnosti páchali společně všichni. Ale kdo všichni? Kdo to byli ti všichni?Ti všichni byli muži. Vytahující se jakousi abstrakcí. Hahaha.Když jsem onehdy viděla ten hnusný americký film Top Gun, blila jsem tiše a přímo až s potěšením z těch všech chlapáků, odvážných hochů, co si poklepávají na ramena, zatímco dělají vývrtky letadla a mlátí se smíchy. Dvacáté století našeho křesťanstvím odvozeného letopočtu neví víc, než primitiv z pralesa. Dokonce ví míň. V pralese není možno zničit sousední prales nepřítele, protože je to jeden jediný prales nebo džungle, kde loví přátelé i nepřátelé. Není tam hranice, kam až může někdo něco zničit. Sám by utrpěl škodu. A svět je totéž: jediná společná džungle. Ale ti idioti to neví. Američané shodili takové látky do půdy Vietnamu, že tam několik desítek let nevyroste ani stéblo bambusu a to je jediná látka, pro obživu zpracovatelná pro lidi tam žijící, ať takovým nebo jiným způsobem. Ale to je zbytečná řeč. Zase onanuju - bohužel ne doopravdy. Válka není nic jiného, než mužský sexuální pud. Vrážet bajonet do břicha tomu, čemu říkají nepřítel, není nic jiného, než NÁPODOBA soulože. To je celé. Válku vedou mužská varlata. Přírodní dar mužů. Jistě, je to příjemné pro ženy - ale pouze v určitý čas, kdy se miluje dobrovolně. Morava a Slovensko je toho důkazem, že se žena nemilovala dobrovolně, a její prapraprasynové mají stejně šikmé oči a stejné lícní kosti jako Tataři a v oblastech Bulharska je každý desátý člověk něco jako Evropan, jinak jsou to Turci. Nechápu, proč ženy ty děti nezabily za přítomnosti celého svého kmene, že mu neroztříštily hlavu o kámen, aby z takové potupy nemohla vzniknout živoucí památka na znásilňovatele. Já osobně bych to udělala s takovou nenávistí k rostoucímu břichu, že by to dítě ani neškytlo, kdybych je bolestně ze sebe vytlačiia ven.
Všechno je tak infantilní a tak blbé, jak je jenom možno. Mateřský pud, mužská panovačnoct, sídlící v pohlaví rozmnožovatele lidského pokolení. Všichni si na to zvykli, dávno před naším letopočtem. Když Král Asver požádal svou ženu Vesti, aby se přišla ukázat panstvu v celé své kráse /napadlo mě stokrát, jestli neměla dělat nějaký rituální striptýz/ a ona to odmítla, rozhořčil se nejen Asver, Pán Všeho, ale také jeho poradci, taky Pánové Všeho a zavrhl ji a měla kliku Ester, že přejala její roli a zachránila Židy. Musela být pěkně mazaná, ta Ester, že vešla v královském odění BEZ POVOLENÍ PŘED JEHO TVÁŘ - a on prý jí dal zlatou holí povolení, že smí přistoupit, a že smí přednést svou žádost. Jaká ježišmarjá vůbec může být na světě demokracie, když muž dovoluje ženě, co smí a co nesmí? Že to řekl Bůh v knize Genesis je stejně trapné. Protože jako všichni ostatní Bohové řekli Muži totéž. Významná shoda, řekl by Jung. Jo. Je. A o to podezřelejší je, že mezi všechny ty gypsové trpaslíky, kteří se porůznu jmenují a znamenají pojem Bůh, že jsou to všechno muži. V křesťanství je jediná taková - no řekněme - hodná bohyně a ta se jmenuje Panna Marie. Ale proč Panna? Aby měli mniši před čím onanovat, myslím si já. A nejlblbější z nejlblbejších ženských aby se jí svěřovaly jakožto za A/ Panně, za B/ Matce Ježíše, jaké mají trápení a ona, poněkud chatrně vybavená rouchem Panny Marie Lurdské, jim něžně kyne a uklidní jejich lidskou bolest nějakým smyšleným žvástem, co si ty kreténky samy vytvoří v hlavách. Vyroste jim to tam samo jako hříbky. Panebože! Perský záliv! lndie! Asie! Zapomenuté země!Když jsem se dneska kvůli Gorbymu dívala třikrát na TV - byli tam samozřejmě samí muži, jeden důležitější než druhý, plantáž kaktusů různých tvarů. Kromě naší Shirley Tempel, která se uměle usmívá jako mumie a je tam taky mezi nima - ale ne v tom velkém světe, tam by si ani neuprdla, ale zde, ve střední Evropě, v Praze, městě, které se tomu všemu vymyká, které je určeno buďto jednoho dne k hrozné záhubě anebo je určeno k tomu, aby se zde něco slušnýho narodilo. To vím. Jelikož jsem čarodějka.
Dvacet let od roku 1968 jsem ráno vstávala za úsvitu, bez budíku, probudilo mě to datum samo a dívala jsem se do oblohy jako tehdy, kdy jsem v podstatě zemřela a moje vleklá nemoc ZDE měla nejživnější půdu, aby mě dostala na lopatky v roce 1988. Obloha mi zvěstovala neblahé zvěsti.Ale já jsem věděla, že nesmím odejít a že musím čekat. Pak už jsem cítila, že fyzicky odcházím. Pila jsem. Kdo by nepil. Možná - pardon - někdo ne, ale já ano. Hlavně toho dne. Byly tam na obloze zvláštní znamení: téměř neviditelný temný kouř, dýmající popelnistě. Skutečně tam nebylo, irracionálně ano. Já jsem to viděla. V roce, myslím, 1986, jsem se zase za svítaní podívala a dlouho dívala na oblohu: něco se chvělo, něco, jako kroky vesmíru. Jinak nevím, jak to říct. Věděla jsem, zjistila jsem, dostala jsem informaci: končí to. To už jsem byla smrtelně nemocná. Ale srala jsem na to. Můj život byl průsvitný odevždycky, nemám důvod lhát a kašlala jsem na to, jestli se toho dožiju. Něco hluboce vnitřního ve mně se začalo radovat, že dočasná doba smrti vůkol, všeobecné smrti všeho, nekultury, hnusu, prostě končí. Pak jsem byla třičet hodin v bezvědomí. Byla jsem povolána zpět. To jsem si do těhhle zápisů asi už napsala, nepamatuju se, vlastně mě to nenajímá. Jenom vím, že jsem musela zpátky, něco mě sem vytlačilo. Bylo to velmi tristní, když v protrhávájící se mlze, bezbolestné a tak šťastné - štěstí, které jsem v životě nikdy nezažila - se objevila tvář lékaře v bílém plášti. Řekla jsem mu - nemohla jsem mluvit slabostí, šeptala jsem - určitě nevěděl, co mu říkám: vy jste krásný jako socha z Benyi. Mám tu kulturu ráda a on mi tak připadal. Je to denník. Mám právo odbíhat. Pak jsem téměř tři roky zápasila o to, abych vypadala jako člověk a ne kostra s velikým břichem. Podařilo se mi to. Do roka jsem vystavila padesát obrazů, co mi ti ničemní idioti jaksi taksi povolili. Snad jako útěchu umírající? Čert je vezmi.A dnes, 21. srpna jsem nevstala a nedívala se na oblohu, jak to už nedělám od loňska. Měla jsem se podívat, ve společné džungli hyne mnoho duší.
Pro Litvu to bude znamenat něco jiného než pro nás.Ano ano, to jo. Jistě. A zas se chopí moci idioti, pravda zase zvítězí na vteřinu, pak se z pravdy stane akademický žvást, pak se objeví protipravda proti žvástům tamté pravdy a ta zase bude bojovat, až zvítězí a zase přijde vítězství téhle pravdy a zase se chopí moci idioti a zase z toho bude jenom mrtvá, zabitá věc a zase přijdou odpůrci a zase zvítězí a zase nastoupí atakdále atakdále.Když jsem včera v noci mluvila s F., volem bez obdoby - ne, omlouvám se, volem zcela jednoznačně jasným, známým ze všech historických údobí, o kterých jsem si leccos přečetla, a řekla mu, že nemůžu být poradkyní jakéhosi ministra, protože na to nemám, že jsem byla jmenována, aniž jsem byla obeznámena s klausulemi z toho vyplývajícími, a když jsem mu dále řekla, že nemohu posuzovat umělecká díla, jelikož jsem vysoce neobjektivní a naopak vysoce subjektivní, čili nespravedlivě budu soudit věci, které budou možná dobré, ale mně se nebudou líbit, odpověděl mi hlubokým, varlatovým hlasem, že to, co o sobě říkám, je právě zárukou mé kvality. Řekl mi, aby mě uklidnil, že je nás tam přece víc, aby moje subjektivní námitky byly vyvráceny objektivním kruhem komise a později mě nazval disidentkou. Odporovala jsem. Že nejsem disidentka, ale jako člověk, který se sice živil jakýmisi žerty, kterým se říká dejme tomu módní náhrdelníky - ale že to byla moje věc a že jsem si šla svou cestou. Jinak že jsem nebyla ani v Chartě ani jsem nic nepodepisovala, protože jsem příliš milovala svoje zvířata a věděla jsem, co se s nimi stane, až policajti po mém zatčení najdou tyto neuvěřitelně nádherné součásti vesmíru v mém lustrovaném bytě. Zasmál se. Jsem skromná, až příliš, řekl. Když jsem dostala v roce 1945 vyznamenání za statečnost na frontě při bojích mezi Rusy a Němci, tak jsem to okamžitě roztrhala a dodnes o tom mlčím, protože nemám o tom co povídat.
Jsem členkou tajné sekty ducha. To vím. Jestli si mě najdou, tak si mě najdou. Jestli ne, nic se nestane. Jestli je tato sekta, o které mluvím a poukazuji na to, že slovo "sekta” používám pouze z neznalosti jiného slova, přímá a neúprosná, neúplatná pokora před Bohem, žízeň mu sloužit, pak je úplně lhostejné, jestli za to budu mít nějakou prebendu nebo ne. Bůh jako moje nejvyšší síla, jako moje nejvyšší potřeba, si mně najde po mé smrti, až se z mé duše stane opět substance Vesmíru - i když i to, co říkám, je pouhý kryptogram. Jedině Bůh je můj nařizovatel, jedině Bůh je to, co mě prostupuje, proč nemohu jinak, než jak mohu. Bůh, jako bezdomý dům, Bůh bez podoby maskulinismu, Bůh jako nejvyšší štěstí a andělé - rovněž kryptogram jako když říkám slovo Bůh - jsou v houfu teď, když to píšu. Nejsou to hodní panáčkové. Ale protože se mi při mé lidské podmíněnosti tak líbí, že mají křídla, nechám se jimi objímat a slyším svůj šelest významné složky lidství, které už nenesu jako břemeno. Bylo mi to tak dáno.Tlamy z televize jsou daleko, daleko vzdáleny od těchto božských představ bez náboženství. Prosím o další sílu.

Dodatek z tohoto světa: včera jsem viděla na obrazovce nějakou tlustou ruskou paní, která se sepjatýma rukama křičela na vojáky na tancích: chlapci, jděte pryč! A na tanku seděl nedomrlý, patrně ne příliš chytrý, ale v ten okamžik ČLOVĚK, zděšený, prosící, měl strašně křičící pohled a řekl jí: my jsme přece zajatci! Dojalo mě to. Nasralo mě to. Ten ubožák byl pouze částí řetězu. Nic víc nevěděl. Neměl na to ani mozek, ani šanci, aby si ho kdy mohl pěstovat. Byl ubohý k pláči a na ČÍSI rozkaz /tlama, která řídí tak zvanou operaci!/ by ji povinně zastřelil. Jelikož rozkaz neměl, tak ji nechal žvanit a sám taky žvanil.Není to šílený, být inteligentní a pozorný člověk? Dívat se na to bezmocně - jak říká Honza Němec, jako na místní zemětřesení!?