O ERIKOVI

PODKALHOTKOVÁ ČINNOST

ŠANON 2

Hlavní moto zní – a není to žádná nějaká moderní sranda, nýbrž je to citát z křesťanského spisu, kterému se běžně říká Bible. Ta kniha je velmi obsáhlá a vypráví o mnoha krutostech a bezprávích, kteří lidé na sobě pášou každý den, století co století, tisíciletí co tisíciletí – takže by to mohlo být vlastně už normálně zavedeným mezilidským dorozumívacím prostředkem.

Přesto jsou v tomto svatém spise jako v jakémkoliv jiném svatém spise zveřejněny některé poznatky, které by možná mohly zvýšit všeobecnou morálku veškerého lidstva. Jeden z nich zní – a to má být shora citované moto: je lépe, aby byla projevena pravda a tak došlo k vostudě, než kdyby se pravda neustále zatloukala a tak by sice nedošlo k vostudě, ale k ještě většímu bezpráví.

Je bezesporu jasno mnoho tisíc let, že muž a žena se od sebe liší. Muž je silnější proto, že jeho tělu vládne zvláštní sval, obecně nazývaný různě, který, jakmile se dostane do pohybu, nezná bratra, bližního svého.

Jestliže se nad tímto svalem zamyslíme, uvážíme následky, které přináší.

Jeden z nich jsou děti, které díky jemu přicházejí na svět – a komu čest, tomu čest.

Je to svalstvo, které vládne.

Po této krátké, stručné předmluvě, bude následovat několik vysvětlujících příkladů z tohoto svalu vyplývajícího.

I. kapitola.

Žil byl muž jménem Erik. Pocházel ze vznešeného norského rodu. Přesto si vzal za ženu tlustou klisnu, protože ten sval byl nasměrován přímo k ní.

Po narození chlapečka se Erik osamostatnil. Pochopil, že nemůže žít v zajetí ten sval. Měl mimochodem vždycky sklopené modré, severské oči a ten jeho vládce dokonce míval sem tam namodralou hlavu. Takový jakýsi ostych.

II.

Přes všechnu svou snahu – protože to byl muž slušný a bázně boží hodný, se mu zase stalo, že ten vládce mu naporučil jít za malou blondýnkou křehkého zjevu. Blondýnka uposlechla výzvy. Měla potrat, protože Erik se nechtěl rozvést. Řekl jí: ačkoliv bez tebe nemůžu žít, musí to tak být.

Blondýnka plakala o pak si vzala jednoho prodavače z antikvariátu. Ale ten měl totéž a utekl jí s prodavačkou šlehačky. Po prožití funkce svalu se chtěl vrátit ke své bývalé manželce, ale ta byla příliš moralistní, takže se z ní stala postupně kurva a netoužila po žádném manželovi. Jako kurva si vysloužila mnoho uznání a když zestárla, litovala, že neuposlechla Erika, který jí nakázal, že to tak musí být, protože potkávala při své živnosti samé kurevníky – to jest pracovala se svalstvem určitých daných těl. Přišlo jí to líto a nakonec plakávala tak, jak se vypráví “brečí jako stará kurva.”

III.

O tom všem Erik nevěděl. Bloudil světem, jeho manželka vychovávala zdatného synka a Erik potkal jednoho dne mladičkou, docela ošklivou malou židovskou dívku, která byla v nouzi.

Jednoho dne k ní přišel a oslovil ji – s handrkováním v kalhotkách – takto: Jak jsem rád Marie, že jsem poznal tebe. Jsem pravda ženat a navíc jsem ošklivý a jsem starý. Beru prášky proti žlučníkovým neduhům. Chtěl bych s tebou posedět.

V kalhotkách to hrkotalo.

Marie řekla: jsem ráda, že ty, tak vzdělaný člověk, ses obrátil na mne.

Mám zde od včera uvařené špagety, ale kdybys chtěl, dám ti.

Erik se poněkud v kalhotkách odhandrkoval a unaveně řekl: Ano, dej mi co chceš, má milá, drahá, chápající Marie.

Marie ohřála špagety a pak se spolu pomilovali. Protože to v kalhotkách Erika vypadalo spíše bídně, uklidnila ho a domluvila mu, že se to příště zlepší a uvařila segedýnský guláš.

Kalhotky zareagovaly, Marie sice nebyla šťastná, ale měla naději. Povzbuzovala se, ale ať dělala, co dělala, přicházel Erik – a v pod kalhotkami spíše naděje než něco jiného – a řekl jí: je to se mnou tak špatné, protože tě skutečně miluji. Jsem starý, nemocný. Děkuju ti.

Ona dlouho do noci plakala a pak si vzala jednoho džezového bubeníka.

Ale ten měl totéž a o svatební večeři vlezl pod stůl, pokrytý ubrusem a protože byl právě tak jedinečně založen, provedl své dílo pod stolem s družičkou ze svatby.

IV.

Erik se seznámil s jednou umělkyní, která byla hubená, nosatá a něžná. Byla velmi plachá a Erik jí řekl: vím, že jsi plachá, chápu tě. Já jsem také plachý.

Ale pod kalhotkami to začalo žít už proto, že ta umělkyně se na něj dívala bezbranným pohledem.

Takže to vyšlo. Nejraději se s ní miloval, když měla menstruaci. Povídala mu: proč to? Erik nevěděl, ale zdůvodnil svoje podkalhotkování větou: minule jsi se mnou stále mluvila a já jsem muž – musíš mě pochopit.

Když utřela po jeho odchodu půllitr krve z postele, rozplakala se něhou.

Rozhodla se, že mu už nikdy nebude odpírat a že mu vždycky dá, co jeho sval zaslouží a proto za ním nečekaně odjela na místo, kde ji nečekal.

Byl zaražený a řekl jí: má drahá Elen, jsem starý, zubožený muž. Tvoje vášeň je věc, které si nezasloužím.

Při těchto slovech to sice v kalhotkách zahrkalo, ale nic víc, protože na místě byla krásná číšnice.

A hrkotání v kalhotkách dostalo svůj smysl.

Elen plakala a řekla: ty nevíš, jak jsem tě milovala?

Erik, stále ještě vpodkalhotovském smyslu jí odpověděl: Já tě také miluji, ale myslím, že si tě nezasloužím.

Elen si nakonec vzala jednoho fotografa. Ten měl to samé v kalhotkách a utekl od čerstvě narozeného děvčátka s výrokem: tys milovala vždycky Erika víc než mě! Ty si mě nezasloužíš!

Ta husa Elen mu totiž vyprávěla o své nesmrtelné lásce k Erikovi.

A tak ho mnoho let odprošovala, aby jí ten prohřešek prominul, ale on zůstal neoblomný, protože právě pracoval na dvou třech případech.

V.

Erik snad ani nechtěl. Hrkotání v kalhotkách nebylo tak slavné. Ale poznal náhle ženu středního věku. Souběžně s ní poznal jinou ženu středního věku. Ta první byla opět umělecky založená a čítávala mu své povídky, zatímco on seděl a říkal: jsem ošklivý, ubohý, zestárlý a neschopný muž. Ale bez tebe žít nemohu. Kdy ti mohu zavolat? Jsi jedinečná. Takovou ženu jsem nepoznal. Nemáš, prosím, zažívací sodu?

A nezavolal ji, když čekala jako blbá husa celé večery na jeho telefony a když jí zavolal, řekl jí vyčítavě: jak to, že jsi nebyla včera večer doma?

A ona, celá rozčilená a rozechvělá, mu odpovídala: ale vždyť jsem byla doma. Na to řekl Erik: že ty máš nějakého milence? Já, zestárlý, ubohý muž, který tak touží po nějakém skutečném vztahu. A ty – samý milenec?

Ne!!!! křičela pronikavě a plakala, a Erik řekl: Tak to jsi mne uklidnila, dnes budu konečně zase klidně spát a zavěsil telefon. Líbám tě - dodal nakonec a ona si později vzala jednoho slušného a docela impotentního přítele, který jí připadal jako velká naděje do života.

Ta druhá žena středního věku byla opuštěná učitelka, která byla sekretářkou jednoho slavného spisovatele. Měla výčitky svědomí, že miluje a protože byla tak trochu nemocná a její muž byl taky nemocný, čekala na setkání s Erikem a na jeho telefony. Jak to dopadlo, to se neví.

VI.

Erik se rozhodl, že to vsadí na jednu kartu, kudy chodil, tudy litoval ženské osudy. Rozdával prášky na bolení hlavy, něžně a otcovsky se choval a tak se do něj postupně zamilovalo šestnáct žen, včetně jeho zubní dentistky.

Všechny, od první do poslední pochopily, že poznaly velkého, jedinečně milujícího muže.

VIl.

Podkalhotkování Erika neutrpělo nikdy úraz. Byl to šťastný muž a čest budiž jeho památce.