Onehdy, bylo to v sobotu, jsem ulehla s lehkým nastuzením.
Celý den jsem prospala, pila čaj a podobně a zase jsem spala.
Moje kočky to velmi vítají – kdykoliv ulehnu, ulehnou taky – takže k tomu musím dodat, že moje široká postel je vybudovaná na zvláštním systému postelí, kde spí kočky a kde spím já. Jako ukázku chci říct, že za polštářem za mou hlavou ponechávám dosti volného místa, aby se tam vešla jedna až dvě – dokonce někdy i tři kočky. Místo za mou hlavou – nejsem si tím jista, ale téměř jsem si jistá – patří pravděpodobně za honosná lůžka.
I když mohou spát, kde se jim zachce, protože zde, u mně, panuje v té věci velká tolerance, přesto zvolí vždycky někdo z nich místo za mou hlavou - tedy mezi zdí a mým polštářem. / jednou řekl můj přítel, který byl obeznámen s okolnostmi této domácnosti: mám dojem, že bychom si měli opatřit zvláštní židle a postel. /kam by nechodily spát kočky./
Toto svrchované místo, kde se po týdnech střídají ti, kteří je chytře a rychle okupovali – zastoupil právě v sobotu Pastelka. Pastelka ječernýa nenapodobitelný jinoch. Jmenuje se Pastelka proto, že ačkoliv vypadá na první pohled černý, nosí bílé spodní prádélko, na slunci pak jde do fialova a hněda růžova. Umí se jedinečně smát a má velký smysl pro humor vůbec. Je s ním pokaždé dobrá zábava, protože se s ním dají uskutečnit přímo neuskutečnitelné hry – ku příkladu ho točit dokolečka ve vaně – a on na to čeká, to není od člověka naučená a nadiktovaná hra – prostě Pastelka je skvost nad jiné, je to veliký srandista. Také mívá tak zvané “skákavé oči”, které mohou poděsit cizince v této domácnosti. Skákavý Pastelka – když má skákavé oči /a proto se mu říká Skákavý Kesidy /se dívá tak, že je mi jasné, že mi chce skočit na rameno. A jakmile dostane k tomu souhlas – oba se přitom smějeme, skočí mi na rameno, přeleze záda a přede a opět skočí zpátky a opět na rameno.
Kdo by mu mohl odepřít tuto krásnou legraci, toto štěstí pro oba dva?
Já se vždycky tak těším až bude mít Pastelka skákavé oči!
A tak tento srandista spal tu sobotu, kdy jsem se léčila z rýmy za mnou na polštáři – na tom prominentním místě a spal tak tvrdě, že vypadal jako někdo jiný. Vypadá už ne jako Pastelka, vypadal jako nějaká černá kočka. Povídám mu: -Pacili – probuď se! To proto, že jsem měla strach, jestli se mu něco nestalo. Pastelka – alias Pacili, Packa, Pacouš, Patýš, Pacilili, Lilíe blboun královský – se ani nepohnul. Jeho černá tvářička s černým nosem a černými rty chrněla tak a byla spánkem tak zroucená, vypadal tak směšně, a současně tak hrozně cize, že jsem ho začala hladit po bříšku, Packo, vzbuď se! Otevřel oči. Velmi mátožně se zadíval, když zjistil, že jsem to já, mu znovu spadla hlava s výrazem: jo tak to je vona, to je dobrý…a teprve za několik minut nabývaly jeho rysy typický pastelkovský výraz. Začínal se usmívat jeho černou hubičkou, oči se už dívaly, už měly v sobě vědomí.
A tak jsem byla ráda, že to byl jenom spánek, hluboký spánek, Packa byl hrdý, Packa mi dal najevo, že (…)
Pastelka vypadal tak zhrouceně a tak měl pobortěnou tvář tím hlubokým spánkem, že přestal vypadat jako Pastelka a vypadal jako jakákoli jiná černá kočka. Tak jsem si uvědomila, že i my tak vypadáme, když upadneme do hlubokého spánku, že se naše rysy změní – ano, to jsem taky viděla – a tak jsem ho budila: Packo, Pastelko, Pacili…to jsem já. Pomalu se probíral z té vzdálené oblasti spaní, jeho rysy nabývaly postupně jeho unikátní podobu – ne, už to nebyla jenom cizí černá kočička, už se zde jako z vývojky objevoval můj Pastelka, můj kamarád a nejlepší přítel. Zamrkal, zívl, s očima ještě rozespalýma se mě zeptal, začínal nabývat svou podobu: jedinečný nosíček, který vypadá trošku jako nos od malé gorilky, jeho černé rty se pozměnily v takový ten důvěřivý úsměv, který znám sedm let, co se zde narodil a co tady žije, oči se rozjasnily, upřesni se pohled na mně a tou jedinečnou metodou zvířat, která mají důvěru v člověka, se na mě rozespale pousmál.
Povídám: Packo, tys tak tvrdě spal….
Hned se obrátil ochotně na záda, nabízel bříško, to důležité a ranitelné místo – tak důvěřivý malý černý Pastelka.
My si spolu hrajeme takové hry. Některé vymyslel Pastelka, některé zase já. Pastelkovy hry jsou jednoduché a moje taky. Když máme ten správný den, Pastelka se dožaduje, abych mu hladila líčka. To se musí udělat, protože Pastelka je taky jenom jednou živ a musí dostat to, po čem touží
Jak to všechno začalo? Začnu vyprávět:
Jednoho dne jsem našla pod nějakým autem malé černé koťátko.
Bylo tak maličké, chvělo se strachem. Když jsem je vzala do náruče, měla jsem pocit, že držím pírko, tak bylo malé a křehké. Vzala jsem si je domů. To byla maminka od Pastelky – a jmenuje se Mauglí.
Ale doma už byl kocourek – celý černobílý. Toho jsem zase našla v jednom lese, byla zima, mrzlo, byl všude sníh. Černobejlek – jak jsem mu tehdy říkala – moc kašlal. Měl zápal plic. A Černobejlek, kterému jsem později začala říkat Šnek, protože zalízal pozpátku do nějaké své ulity ze strachu – vždycky jsem k němu byla laskavá, ale on si zřejmě pamatoval tu hrůzu být sám v zamrzlé závěji – pořád a pořád se bál. Věděla jsem, že zvířátko, narozené na svobodě v lese, si možná těžko zvykne na lidský byt. Ale risknula jsem to. Už proto, že mám zvířata ráda.
Jistě, děti, je zde otázka, které zvíře smíme a nesmíme mít rádi.
Já osobně si myslím, že mít rád nějaké zvířátko znamená velikou zodpovědnost. Nesmíme najít nic co se nám líbí dnes a zítra se na to vykašlat. Právě proto, že zvíře není hračka. Zvíře je stvoření tohoto světa. Je s ním možno zažít hluboký vztah, o kterém chci mluvit dál -
Ta malinká černá kočička, které se chvěly tlapky a u zvířat si povšimněte, že když se bojí, tak se jim ty packy potí!!! -které jsem později dala jméno Mauglí – ona má černý malinký nosíček! Ona má zářivé oči a důvěřuje každému člověku! Tak tato kočička s mým kocourkem Šnečkem zplodila koťata. Některé z nich jsem udala dobrým přátelům v přesvědčení, že budou v dobrých rukou. A taky byli.
Ale přes všechny moje naděje zbavit se těch koťátek – mi zůstaly tři. A jeden z nich je můj jedinečný kamarád Pastelka.
Tak jsem přišla ke třem koťátkům, která tady žijí.
Dovolte, abych vám o nich vyprávěla.
Ale ještě, než začnu Vás prosím o pozornost. Toto vyprávění není pohádka, to je realistické, skutečné vyprávění. Já osobně jsem se ujala několika zvířat – dále se dozvíte o želvách a papouškovi. - toto vyprávění Vás nesmí ukolébat! Naopak! Kdykoliv uvidíte zubožené zvíře, tak vás prosím jménem Pastelky, buďte k němu laskaví! Neberte si do vaší péče zvířátko, když se o ně nebudete skutečně starat! Vaši rodiče Vám povolí mít toto neuvěřitelně nešťastné stvoření, když vy se o ně budete starat?!! Vaši rodiče mají spoustu práce! Chcete na sebe vzít břemeno zodpovědnosti?
Jestli ano – tak vám nikdo nezabrání, protože poctivá láska k sebeubožejšímu tvoru je nádherná! Zvíře je od člověka (…)
Zvířata nemluví. Ale když jim začnete rozumět, budete překvapeni – a teď opět o Pastelkovi, Bajajovi, Fazolce a Arance.