Často jsem čítávala nebo slyšela o jakémsi “ průsečíku dějin” a nikdy jsem pořádně nevěděla, o čem je řeč. A najednou – ani sama nevím jak – jsem si uvědomila, že sem teďka vlastně v takovém průsečíku dějin a to proto, že film považuju za jedno z nejkrásnějších a taky nejnamáhavějších umění a já jsem zažila vzestup i pád filmu jako umělecké činnosti. 

Takže teď se proprůsečníkovávám k rodině Simpsonových a jiného kmenového příbuzenstva pod záhlavím, že je to film. Chodí se tam do schodů anebo naopak, směje se tam, jsou tam pohřby, křtiny, svatby a psychologické pravdy bez výběru a názoru na dané téma a taky jsou tam vyhřezlé lidské vnitřnosti a rychlosti aut a tím vším bordelem probíhá zbrkle sama Láska jakožto ozdoba společnosti.

Tyto všechny projekty vysekala geniální popravčí sekera lidského ducha v podobě počítačů, které přesně propočítaly chudé duchem a těm je producenti věnovali, pro ně výhradně natáčejí a pak tito později – až dostatečně dokrmí chřtány mamutích filmových obrů – vstoupí do království nebeského zvláštním pozlaceným vchodem s nápisem “Výběrová třída 1 A “ sponzorované filmovými producenty a režiséry.

V době nové vlny mi jeden známý vysoce úspěšný zahraniční producent prostřednictvím svého zástupce zaslal listinu, odkud jsem měla chytit předepsané direktivy pro psaní scénáře, kterej si u mně chtěl objednat. Bylo to skvělé. Bohužel jsem to někde ztratila a nikdy toho nepřestanu litovat, byla to lahůdka, stálo tam písemně, kolik ve filmu typu řekněme 5 má být sexu, násilí, přírodních krás, exkluzivity, chudoby, veřejných podniků a hlavně té Lásky. 

Tuto lákavou finanční nabídku jsem odmítla a oni se zlobili a oznámili mi, že jsem idealistka, jenomže já nevím, co to slovo znamená, mě to připomíná takovou halabala přilepenou nálepku na nějakou flašku, kde by mělo být něco jiného, než v té flašce je a ta nálepka je tam jako upozornění, že tam není to, co se předpokládalo, že tam má být.

Na Filmy a filmování se spotřebuje dost peněz.  Ale filmy Nové vlny nebyly všechny drahé, film O slavnosti a hostech byl nejlevnějším filmem v dějinách československé kinematografie. Ale jinak – jsme si tehdy taky neuvědomovali nebo nevěděli, že máme za zády velkého sponzora Stalina.

Ten gruzínský zločinec maršál a generalissimus nechal zřídit ve všech vesnicích biografy, ačkoliv tam jinak lidi žili jako zvířata. Věděl, že film každého přesvědčí a oblbne, protože vypadá jako dokument, jako život sám. Jedinečné spojení fotografie, portrétu věrné podoby lidí, skutečná krajina, mluvící hlasy, to je přece pohádka, to je prostředek k manipulování lidí jako stvořený. Mezi tehdejší a dnešní manipulací je rozdíl v tom, že – jak průsečík dějin začínám stále víc chápat – že vraždy a krutosti revolučního vítězství se samočijnně proměnily ve spravedlivou lidskou odplatu, kdežto teď se smíme pro změnu dívat na čistokrevné vraždění bez motivace, jakoby nestačily dokumenty o lidech, kteří se vzájemně vybíjejí. V každodenních zprávách TV zase běží vymývání mozků, stejní parchanti v pozadí, jen název restaurace se pozměnil, restaurace byla přejmenována, přebarvena, vymalována, jídelní lístek obsahuje dlouho zakazované pamlsky jako pornofilmy – a dokonávající můza filmu zde leží mezi vajglama v přeplněném popelníku. Jako znamenitý filmový detail o neumění, nefilmu a jako viditelný důkaz, film jako film. Vo nic nejde. lidi jsou blbí, nemám pravdu šéfe?