Řekněme: psáno v Los Angeles.

Přicházím pozvolna, ale jistě, ale ne, teď už ne pozvolna, ale bleskem, k poznání, že už zde nemám co pohledávat. Myšlení je dobré pro studenty humánních věd, jenže oni nevědí, že humánnost je pouze jakýmsi takýmsi vodítkem pro tak zvanou lidskou společnost. Chápu lidožrouty stejně jako nacisty a komunisty, katolíky a sportovce a je mi to srdečně fuk. Je mi už taky fuk, co všechno se teď odehrává a nemíním si krz to urvat srdce a sežrat je.
Před chvílí jsem řekla přítelkyni A, že teď už skutečně nemám potřebu ničeho, ani tak zvaných řečených zábran, ani čehokoliv jiného, co se těch zábran týká, tedy té morálky. Seru na morálku, protože je to sen. Když to vím, cosi ve mně strašně bolí – no, tak strašně ne, ale daleko strašněji: bolí to celý život.
Vložila jsem mnoho sil do toho, abych byla tak zvaně čestná. Když to teď nahlížím, byl to pouze důsledek knih, které jsem četla a které mi nabízely nesnadný úkol hledat v sobě mravní princip. To co píšu, je mi vzdálenější než hvězda na obloze. Ta aspoň je. Moje mravní principy mi byly jen přítěží. Sama nevím, jak jsem takovému blbstvu mohla podlehnout.
Moje víra v Boha přitom zůstává. Nepamatuju se, že mi byl kdokoliv řekl, kdo je to Bůh a co ten pojem obnáší. Jsem přesvědčena, že o tom co právě bez slz píšu, ví.
Je mi delší dobu nanic. Řekla jsem A, že je to pravděpodobně krize. Která na mně přišla jako průjem. A řekla jsem, že to pitomé slovo je pouze jedna část té mříže, za kterou se mlátím odjakživa. Krize. Duševní krize, Ona je unavená. Ona je přepracovaná. Ona poslední měsíce žije průser na průser. Jenže v tom to není. Je to v tom, že jakmile se změnil totalitní režim v demokratický, přestala jsem se pouze bránit. Totalita je skvělá, protože dává každé pitomosti význam. To už nebudu muset.
Moje pokročilá cyrrhoza jater, jak jsem se dočetla v posudku, to je přímo krása. Pokročilá cyrrhoza. Sladké tajemství mezi mnou, lékaři a mým tělem. Kašlu na ni. Je to velká výhoda, taková nemoc. Není z ní východisko než nepít, dlouze odpočívat, číst pouze a výhradně úlevné knihy. Jsou to povětšinou skvělé knihy, ten blbec Verne píše třeba: ...hemžilo se to tam žraloky, byl to tam žralok vedle žraloka, PROTOŽE jsou nebezpeční. Objev, já myslela, že nejsou nebezpeční. Tajnosti Londýna, Robin Hood, skvělá díla. Úleva, že nejsem jediný žijící pitomec až na to, že nejsem tak bohatá a že moje žraloky nikdo nebude chtít. Je mi to fuk.
Včera výstava – vernisáž Mileny Jesenské. Intelekt vedle intelektu stály namačkaný v houfech, intelekty ozdobené intelektem – ihned jsem začala tiše blít a mizela, když z auta vystoupil pan prezident a vešel za půl minuty poté, co já jsem vyšla. Na chodníku postávali fízlové v těch krátkých sportovních bundách, stará zakyslá smetana, jakýsi cop se klátil nad zády průvodce pana prezidenta. Pak asi byla řeč o jisté Mileně a to já jsem už seděla v taxíku s huňatě vyhlížejícím nevlídným řidičem a doma jsem se vrhla do postele.
Teď už konečně můžu dělat co chci. Teď už můžu srát na život, jak jsem na něj vždycky srala, když jsem jezdila jako šílenec na motocyklu a vábilo mě, jestli se zabiju nebo ne.
Strávila jsem jednou tři dny na svatbě jedné mladé ženy, která si brala homosexuála. Oba z toho měli prospěch. Bylo to omamné. Jed hašiše. Tančící zběsilé dvojice. Moje pobavená únava. Strašná únava a pořád čekaní, jestli bych to neměla skončit na takové veselici. Jakýsi mladík, hašišem zcela bledý se na mne díval malými zorničkami v očích a žalostně plakal: - „Kde je David!? Jdi za Davidem, řekni mu že jsem tady.” Nešla jsem nikam, ale držela ho chvíli v objetí, plném sympatie, než mě zaujal nevídaný pohled na fotografa svatby, který seděl dole v hale na židli s aparátem v ruce a pak se bez jediného hlesu zřítil k zemi. Bylo to velmi povzbuzující. Smála jsem se smíchem opilců a kouřila trávu. Nic se mě netýkalo. Tato loď bláznů byla ta loď, kam jsem patřila. Několik neopilých a upjatě vyhlížejících Vietnamců pomáhalo při odklízení padlých, bez hlesu, bez poznámek, věcně a klidně. Fotograf ležel, tam kam padl. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Překračovali ho, tančili kolem něj. To byla PRAVDA. To nebyl večírek, kde by se někdo nudil. Ten hašišový mladík byl později zatčen a vězněn jako nositel Aids. Pak umřel – mám pocit, že mi někdo řekl bez špetky zájmu, že spáchal sebevraždu.
Syrové maso bez úpravy. Pravá lidská řeč.
Teď se mám dobře. Jednak mám krizi, jednak se pošklebuju, jednak se raduju.
Mohu teď všechno. Nechci zde být příliš dlouho. Nudilo by mě to. Už teď se nudívám k smrti. Měla jsem samozřejmě zemřít dávno dřív. Bylo zbytečné tady být. Věděla jsem to, co vím, od takových patnácti let. Sperma a dravost mi přinášely velké potěšení a to byl patrně ten důvod, že jsem byla taky šťastná – vždy odsud podsud.
Budu dělat všechno proto, abych zde nemusela dlouho být, míním tím asi rok dva tři. Dýl ne. Do domu starců nemíním vstoupit. Ani bývalí syfilitici by mě nezajímali, pokud by byli schopni zestárnout a dožívat a třást se hrůzou před smrtí. Fuj.
Zkusíme místo alkoholu něco jiného, lehkého a milého. I to jistě uškodí. Bude to dobře. Alkohol byl vždy perlou mého srdce. Uvidíme. Mám totiž domněnku, že je zbytečné pít. Je to únavné a vyčerpávající. Chci teď svou svobodu, svou anarchii a posměch vůči kdečemu.
Unavila mě filmová práce, provozují to téměř všeobecně hlupáci nižšího kalibru. Chtějí mít peníze, chtějí mít vystaráno. Ať mi políbí prdel.
Snad by mě mohl přitáhnout – a nejsem si tím jistá – talent. Snad. Ale nakonec – co s ním? Žebrat a prosit pitomce o to, aby se stal film filmem? Talent je nejhorší nadání co znám. Myslím teda umělecký talent. Znám talenty na obchod, na konexe, na kdeco. Je mi z nich špatně. Mám povzbuzovat mladíky s talentem, aby vydrželi? Beztak všichni chlastají, až se z nich kouří. Nikam to nedotáhnou.
Dívala jsem se před pár dny na skicy zamýšlených obrazů. Některé jsou úplně blbé, některé středně. Ve všech je znatelná mravenčí píle. Proč bych v tom měla pokračovat, to vážně nevím. Tolik napjetí a tolik strachu, co se sebou, co to vlastně dělám, nač to je, co tím chce básník říct.
Má to jedinou výhodu: je to doping. V noci se probouzím a vím, jak by to mělo být. Barvy jsou ve snech, osnovy myšlenky na dosah ruky. Jenže – právě píšu jako bych byla Leonardo – nejsem malířka. Dělám to, co mě baví. Z toho mám trochu strach. Že mě to někdy zase chytne a že budu nucena použít a vycucat svou vlastní krev, své bytí, o kterém vím stejně jako nevím. Podléhám tomu jako alkoholickému opojení. Nemohu se od toho odtrhnout stejně jako když píšu něco, co mě zajímá. Zajímá. Mně zajímá jedna zona – a já si s ní stejně nevím rady.
A. říká, že si musím najmout manažera, že mě někdo musí umět prodávat. Jo. Asi má pravdu. Ale co s vítězstvím dejme tomu i pomyslným? I při pouhé myšlence na to vidím jenom peníze, které mají pro mne jedinou hodnotu osobní svobody a možnost páchat neřesti, na které mám právě chuť. Chtěla bych je pouštět do větru a přitom se mít dobře, to znamená mít to, co chci mít. Ale i to co chci mít, je mi nejasné. Krize v Los Angeles je dost obtížná. I když je tam horko k zalknutí, které tak miluju.
"Und draussen buntes Leben”, namaloval Paul Klee. Ani to, co mě kdysi tak bolelo, už mě nebolí.
Napsala jsem před časem dva slogany:
ŘEKA LÉTHÉ VHODNÁ I PRO NEPLAVCE!
A druhý:
V ŘECE LÉTHÉ SE JEŠTĚ NIKDO NIKDY NEUTOPIL!
Nevím, která verze je lepší. To se ukáže. Třeba spolu něco vypijem, třeba si dáme, s tím Chaaronem.
To se uvidí – jen žádné sny. Jen žádné sny. Jenom jeden: odejít tiše a bez bolesti.