Asi říjen 1972.

Mexiko SEN

Včera jsem potkala Ilju Prachaře, který má jet nebo byl už – to nevím – v Mexiku a pozdravila jsem ho zvesela: -Ahoj, Mexikáne! - Byla jsem totiž rozradostnělá ze zprávy z Mainzu, že budou chtít ode mne scénář.

SEN:

Mexiko se rozkládá na druhé straně Máchova jezera. Máchovo jezero je pokryté žabincem, smrdí, čouhá z něj zavilé husté rákosí. Na druhé straně je chalupa mexická, která patří  mým příbuzným, kteří povídají, že zde je jezero čisté a skutečně mexické. Příbuzní jsou: pan Karel, majitel mlýna v Suchdole, kde jsme natáčeli film „Byli jednou dva písaři“ a tři nebo čtyři ženštiny s různě odstupňovaným věkem. Nejmladší se každou chvíli rozdělí na dvě dvojčata, takže jejich počet se stále mění.

Jsme na tržišti HLAVNÍHO NÁMĚSTÍ MEXIKA / ve významu Hlavní nádraží, je to oficiální název /. Všichni lidi se tam pohybují jaksi seřazeně, ti, kteří projíždějí na oslech, projíždějí proti sobě jako na dálnici ve dvou směrech, oslíci klušou. Ta jedna moje nejmladší příbuzná má bleděmodrý svetr, který jsem darovala hospodyni, co se mi stará o domácnost a ve kterém ji proto často vídám, ale k tomu má ta příbuzná černé doplňky a na hlavě černou mantilu. Mantila nemá ozdobný hřeben, čemuž se divím, jako proč jí nespadne z hlavy, ale ona sedí na oslu, kroutí zadkem v rytmu mexické hudby a ruce má zkřížené přes prsa, jakoby tancovala nějaký španělský národní tanec. Já si v duchu libuju, jak dobře to všechno sleduju a mám pocit f o l k l ó r u. Moje příbuzná se dívá divoce a hrdě na diváky okolo, kteří ji sledují. Diváci jsou spořádaně seřazeni, nevím jak, ale vím, že je v tom všem, na celém tržišti, nějaký zavedený pořádek. A že to řídí policie.

Je velmi pozoruhodné, že stíny všech jsou hluboce černé na velice světlé, skoro bílé zemi.

Ta příbuzná z toho osla mi dala předtím taky mantilu, povídala, že by mě bez mantily na náměstí vůbec nepustili a dala mi dvě veliké a ostré jehlice, abych si ji mohla připevnit. Mám tu věc na hlavě, ale jednak je to na jedné straně delší, jednak mi to pořád padá přes oči, takže nic nevidím a tak si mantilu musím několikrát sundat a několikrát si ji znovu dát na hlavu. Materiál té mantily je něco, co jsem určitě nikdy v životě nedržela v ruce. Je to třpytivé, jakoby utkané z malinkých uzlíčku, ale tak malých, že je to cítit pouze hmatem mezi prsty a současně to žije samo sebou, je to lehké, ale nepoddajné, pod prsty to jako hřeje. Uvědomuju si, jaké znalosti musí mít mexičtí tkalci a jsem spokojená se svým novým poznatkem.

Mexikáni všichni do jednoho mají široké klobouky a velké fousy.

Pak jsem zpět v té mexické chýši nebo chalupě těch mých příbuzných a pan Karel mi s pláčem oznamuje, že mu zemřela právě žena. To byla jedna z těch starších, leží vedle ne nějak divně vlhké podlaze, že uklouzla, povídá pan Karel. Je zde její sestra a ta se jde podívat, jestli je ta žena skutečně mrtvá a vtom taky uklouzne a taky leží mrtvá a mně to začíná připadat strašně směšné. Ti mrtví mi připadají jako děsní pitomci, kteří sklouzávají a teď tu leží. Pan Karel mě posílá k matce těch dvou ženských, abych jí to běžela oznámit, já povídám, že hned jdu a hned jsem to nejasným způsobem vyřídila a už je zde ta matka těch dvou dcer, jde k nim a uklouzne a spadne a je taky mrtvá. Karel pláče, říká, co budu dělat, co já budu dělat a posílá mě pro doktora.

Ten doktor bydlí v domě, kde jsme bydleli, když jsem byla malá, v ponurém, starém domě s ohromným průjezdem a vlhkým vzduchem a ten doktor v ordinaci je Mudr. Milan Morávek, můj kamarád. Sedí, má nohy na stole a na nohách má nápadné, žlutočerně pruhované ponožky.

Mluvím na něj, strašně se směju tak, že nemůžu doříct větu – ale on nic, sedí dál. Začnu ho lechtat na chodidle a křičím: - Milane, slyšíš? – A on zase nic, protože i on je mrtvý.

Ano a v Mexiku mají na tom náměstí dláždění z velkých kamenů a ty kameny pocházejí z pyramid.

Jo a ti mrtví jsou k smíchu přesně jako bramborové divadlo.