Asi září 1972.

Wertletzer Sen

Vysvětlivky: jméno Wertletzer jsem nikdy neslyšela, ale mohlo by se týkat rodiny Platzerů, mých sousedů z domu.

Sen:

Jistý Petr Wertletzer je synem Wertletzera, který byl kdysi s mým mužem Petrem v Indii a tento syn na otcův pokyn jde Petrovi a mně ukázat jak těžké má podmínky voják pohraniční stráže v Kanadě.

Do Kanady se jde přes takový úzký železný most, hned za mostem je Kanada.

Ovšem nežli se vstoupí na most, jde se po jižně vyhlížející pusté ulici, plné kasáren nebo kolem budov kasárnám podobných. Takové žluté hnusné budovy úředního a anonymního zevnějšku. A když tudy jdeme, vidím najednou, že jde za námi režisér Otakar Vávra s chotí a nějakou menší společností. Vávra má růžovou podšívku v otevřeném saku skoro tropického oděvu, ale ta růžová není růžová jako třeba hedvábí, ta růžová je jako když svítí večer lampion. Paní Vávrová má nějakou chlupatou honosnou kožešinu a za nimi oběma kráčí jejich syn. Ten syn kráčí hodně vzadu, můj muž Petr se ohlídne a povídá nám, to jest oběma Wertletzerovým a mně, že se ten syn Vávry kouká po dvou černoškách. Já to ale přitom vidím taky, i když se neohlížím. Syn zvolá: - Tak co, vy dvě černé víly! –

A teď se ohlídnu, černošky nevidím, zato syn je načisto černoch, který kráčí jen tak v bleděmodré košili a s motýlkem pod krkem a s kšandama a vypadá jako hudebník z časů dixie stylu.

Vávra s chotí přistupuje k drahému automobilu u chodníku, je to velmi staré, unikátní a krásné auto a my už vykračujeme po mostě do Kanady.

Náhle se ozve zvuk jako zvuk zesílený reproduktorem, je to zvuk facky, a můj muž Petr se ohlídne a říká, že to upadl pan režisér a že je mrtev.

Nikdo z nás tomu nevěnuje pozornost. Ano, zapomněla jsem říct, že ten Wertletzer starší, ten Petrův kolega z Indie, má na levé čelisti velikou ošklivou podkožní bouli. Jinak je to drobný mužík bezvýrazného zjevu.

Wertletzer mladší, ten Petr, držívá jako pohraniční voják hlídku v těžké pozici: musí se vyšplhat po drátěném pletivu z mé dětské americké postýlky a to pletivo při šplhání sebou hází a všelijak se prohýbá, takže ten voják z toho může spadnout. Je to velmi nebezpečné a nahoře je upevněno chatrné prkýnko a na tom kanadští pohraniční vojáci musí držet hlídku Jak prkýnko tak i ta síť je nalakována na červeno, barva je už vyrudlá a místy oloupaná. Vůbec je tam prý taky všechno ostatní nalakováno na červeno, to proto, že velitel té posádky je podle slov Petra Wertletzera „posedlý komunismem“.

Ano – a Wertletzerovi jsou původem Holanďani, ten mladší je v Kanadě u pohraniční stráže. A mě to jméno v tom snu hned připadalo vskutku DOKONALE HOLANDSKÉ.

Poznámka rok 1994, kdy to poprvé přepisuju: Pepík a Zdena Škvoreckých byli v té době už v Torontu v Kanadě.

Ta ulice, po které kráčí režisér Vávra, je asi asociace na četbu Grahama Greena: „Náš člověk v Havaně.“

Ta ulice mi knihu připomněla. Ostatními jedinečnostmi jsem znovu nadšená. Vykazují, jak podivuhodné chodby propojují pocity, barvy atd. v našich hlavách. Zkratovité významy, scény, srozumění se jménem Wertletzer, kdy jsem ráno po probuzení věděla najisto, že se to píše tak, jak to píšu – kolik nádherných věcí to nosíme v našich bohužel často netěhotných mozcích!!!

Tohle určitě škrtnu, je to moralita. Spíš jen vysvětlivky, můj muž Petr byl v Indii, setkával se proto často s různými lidmi, ve snu to zastupuje Wertletzer.

O Škvoreckých jsem věděla, že je už nikdy neuvidím – odtud Kanada ATP. Ale asi to vůbec nebude nutné.