18. února 1991.

Macháček est morte.

Yesterday.

Ve třičtvrtě na osm ráno.

Doufala jsem pevně, že zemře u mně. Norny ustřihly niť později o dva a půl měsíce.

12. února jsem prožila dvacetšest hodin nepřetržitě se studentem Petrem dvě. Dneska jsem viděla jeho film Andaluská kočka, který je geniální. Včera jsem si s tím faktem smrti Mirka nevěděla rady jako v případě našeho Honzy. Plakala jsem několikrát, ale přistihla jsem se, že pláču hlavně, když jsem to telefonovala jeho a mým přátelům. Eva Hrušínská mi nabídla laskavě a se soucitem: - Ester, přijďte zítra k nám. – Měla mou bolest za svou bolest, kterou bude cítit ona, jestli Rudolf zemře dřív než ona. To jsem plakala a současně jsem se snad na to moje přímé já, ale to jiné, zasmála. Nepotřebovala jsem útěchu toho typu.

Dneska vpoledne jsem se sešla s Terezou B ve Klubu spisovatelů. Od sousedního stolu se při mém příchodu zvedl maličký Oleg Reif a rozpřáhl náruč, volal moje jméno, uklonil se a řekl mi: - Hlubokou soustrast. – Nějaká paní mi to řekla taky. Nějaký pán mi to řekl taky. Seděli s ním u stolu. Oleg řekl, s výrazem „neboj se, všechno je zařízeno“, že o něm napsal nekrolog do nějakého plátku, nevím jakého. Oznámil mi, že jsem buďto charakterní nebo čestná žena amoudře se na mě díval s oduševnělým výrazem. Tereza to slyšela a řekla mi, abych se nenechala tak urážet.

Já jsem včera pevně zacementovala tu díru, kudy vytékala mě neznámá tekutina, podobná tomu, čemu se říká (asi) krvácející srdce. Rozsvícenou svíčku za Mirka jsem zhasla, protože odporně páchla hřbitovem, kostelem, náboženstvím a smradem špatné svíčky. Ostatně – on to nepotřebuje a jeho Smrt taky ne. Z hlubin mého osobního moře se vynořují a zanořují podivné hlavy, které znám.

Černí psi na mne nikdy neskočí v okamžicích, kdy se to týká smrti. Skočí na mě naopak, kdy se mi chce a nechce žít. A někdy právě, kdy se mi chce žít. Těch pět dnů před Mirkovou smrtí jsem seděla v zaplivaném a zavšiveném klubu Damu s Petrem. Přišla tam řada kumpánů, včetně Viktora. Petr mi nabídl ruku. Neudivilo mě to, je takový, že takovou věc dokáže jako samozřejmost. Pak se hrály karty PRŠÍ. Koulela jsem si přitom skleněnou kuličkou pro štěstí, kterou jsem ukradla v čínském obchodě v Norimberku. Ten den jsem měla chuť krást. Kulička mě hřála v kapse. Je to velmi zvláštní. Vypadá jako ze čirého skla ale jsou v ní duhové nejasné odlesky. Trochu jsem se podnapila, ne moc, ale trochu ano a řev a příchody a odchody jsem téměř neregistrovala. Byla jsem ráda, že sedím vedle Petra a chvíli jsme se drželi za ruku. Na rukou začínám mít stařecké skvrny. Líbí se mi to. Matka měla taky takové ruce. Taky teta Augusta Grahama Greena. Hodiny letěly cigaretovým kouřem ve vzduchu takovým pomalým, dlouho uplývajícím časem, který neznamenal hodinu, ale to, že se držíme za ruku už nekonečně dlouho. Byl tam student, co studuje na kněze. Oslovovala jsem ho: kněže. Mastil karty bez jakéhokoliv náboženského zanícení. Později, v jednom baru, se dal do rozhovoru o sv. Františkovi z Asissi. Oponoval mým názorům, já jeho. Za chvíli mě to unavilo. Byli jsme všichni nalití – nebyl čas meditovat o tom či onom názoru hlavně ne už proto, že názory jsou slupkovité.

Ale bylo to všechno opojné, bylo to: dlouhá pak čeká nás noc, po níž už nepřijde den. V takový velký okamžik jsem schopná umřít únavou a vytrvat až do padnutí.

Petr mi řekl, že si hned myslel, že ho tak trochu miluju. Že mě má rád. Když přišel Viktor, hned jsme mu to vykecali a Viktor spadl ze židle, klekl si na kolena a řekl mi: - Ó, božská Ester, co vám mohu nabídnout k pití? – A jásal štěstím, ptal se, jestli svatbě může udělat reklamu, já jsem souhlasila, žádala jsem ho, aby to napsal všude, kam může. Řičel radostným smíchem a byl šťastný, vypadal jak dalajláma, jak se mu taky říká. Chtěla jsem, aby mi přinesl něco k jídlu. Ptal se, jestli ráda smradlavé kyselé ryby, těch že je zde dostatek. Požádala jsem ho o krajíc chleba. Přinesl ho na talířku a s pokleknutím rytíře mi ho předložil. Ostatní se smáli, jen tak se smáli, protože se pořád smáli. Pak přišel Honza Němec a vykřikl: /Kde tě to vidím? V nejodpornější knajpě z celé Prahy? a sedl si ke mně, líbal mě a objímal, u barpultu se opíralo krásné děvče, se kterým přišel a srdečně se na mně smálo, to hezké stvoření. Jeník mě k sobě přitiskl, zašeptal mi, to nic, to je jen taková známá. Petr, hrající soustředěně karty mu řekl chladným hlasem nebezpečného pistolníka: - Vy mi moc nesahejte na mou ženu. - Honza na to odpověděl, že když bude mít potíže v manželství se mnou, aby se na něj obrátil, že mu výhodně a zdarma poradí. Viktor jásal. Petr odpověděl chladně_: - S vámi se radit nebudu, já nejsem vy. – A hrál dál karty. Když se Jenouš zvedl, aby zaujal své vystáté místo u baru mezi obsazenými židlemi, si Petr sedl vedle mě – seděl na rohu stolu, takže při kartách měl špatné místo a když jsem ho na to upozornila, vysvětlil mi, že je žárlivý a nesnese, aby si někdo vedle mě sedal. Je v něm zpupná vyzývavost, která je současně hravá a pozérská, což ho zřejmě velmi těší.

Kněže mezitím s dalšími masti prší. Pak jsem šla na záchod, setkala se s člověkem v banálním oblečením, velmi mohutně stavěným a požádala ho, aby mi hlídal dveře, protože nešly zavřít a klika zůstávala v ruce. S uctivostí, s velkým knírem a tmavýma očima, to velmi ochotně provedl. Pak jsme si myli ruce nad zaplivaným umyvadlem a ten člověk se mě zeptal, jestli nejsem náhodou od filmu. – Pak budete znát, - řekl, když jsem přitakala, - jméno blablabla. – řekla jsem zdvořile, že si takové jméno sice pamatuju, ale že nevím, o koho právě běží.

K mému udivení přisedl ke stolu, kde byl Petr a my všichni. Je to boxer, nemohla jsem spustit oči z jeho zápěstí a trochu přeraženého nosu – spíš to ale vypadá, že se už tak narodil. Dal se taky do hry a pak jsme si vyměnili adresy a já jsem mu dala telefon. Ptala jsem se ho totiž, jak snáší porážku. Že bych byla docela doma, kdyby mi to objasnil, protože box mě svým způsobem zajímá. Ne, příliš se mi nehnusí, někdy trochu, ale zajímá mě logika postupu k vítězství. Pod černým knírem se objevil poprvé úsměv, lakonicky řekl, že jo, že je to možný, proč ne.

Petr mi později vysvětlil, jak k němu přišel. Boxer ho miluje, byl by snad i ochoten vrazit peníze do nějakého filmu. Seznámili se prý tak, že Petr dělal drobné vtípky, jak se vyjádřil a cizí pán u stolu, tedy boxer, se několikrát zasmál. Pak se do Petra jaksi zamiloval. Řekl mi ten Velký Večer, že ho vždycky najde v tom klubu a kdyby tam nebyl, že by ho zmlátil. To řekl s neobyčejnou něhou ale i s tím, že na mě dělal ramena. I oči.

Cítila jsem ten rozsáhlý smích, který se ve mně směje, milovala jsem ty řeči, byla jsem okouzlená vší blbostí a vším tím okolo.

Pak jsme jeli s Petrem ke mně. Byla studená noc, vál vítr od Vltavy a přesto, že bylo tak pozdě, lítali rackové jako bílé padající hvězdy. Dlažba byla plná jíní a špíny. Přesto, že jsme stáli tak blízko Karlovu mostu, ani jsem na vteřinu nevzpomněla na Mirka. Byla to jen MOJE noc. On byl daleko a dál, než se to dá říct. Vlastně nebyl. Jen chvílemi byl – nemocný na smrt.

U mně byl ohromný nepořádek, všude byly rozházené spisy o Kafkovi, moje prádlo, punčochy přes opěradlo židle. Kočky se lísaly, ale byly zanedbány. Chtěla jsem mít noc nejen až do rána, ale pořád.

Leželi jsme a žertovali, chvílemi ne. Vypili jsme trošku vína, už se nám nechtělo pít. Petr mi vyprávěl, že mě bude v pozdějších letech našeho manželství vozit na vozíku k nim na školu a že já už nebudu při smyslech. Navrhla jsem, jestli budu mít naslouchátka, protože jsem úplně hluchá. Živě souhlasil a dál pokračoval, že se mně studenti zeptají: jak to bylo s novou vlnou? – a já že řeknu: ach, to mě velmi těší. Jak jste to říkal? Je to báječné. A Petr že se bude zodpovídat ze své funkce a řekne: - Manželka tím chtěla říct, že nová vlna byla později přerušená. A já že zatleskám a začnu se dětinsky smát. Mnoho takových rachejtlí jen pro dva bylo vypáleno jen tak, z čiročiré potřeby, vyplynulo ze hry.

Když jsme byli ještě v klubu, tak se mě Viktor zeptal, kdy bude svatba? Odpověděla jsem podle pravdy, že na to jsme ještě se snoubencem nemysleli. Viktor navrhl jednadvacátý březen. Petr se vzbouřil, že to je vyloučeno, že jeho bývalá žena má dvacátéhoprvního narozeniny a že by to byl cynismus. I kněže s tím souhlasil. Navrhla jsem devatenáctého, ale to Petr taky nechtěl, že by to byl stále ještě nevhodný den, protože by to bývalé ženě pokazilo pořád ještě narozeniny. Pak jsem navrhla dvacátého druhého. Že by to snad už nevadilo. Petr se zase ohradil tím nejněžnějším hlasem, ve kterém už převládala sranda, pocit radosti z hnusné řeči, kterou vedeme. Navrhla jsem tedy první máj, svátek pracujících a tvorbu Karla Hynka Máchy. S tím všichni souhlasili.

Ptala jsem se, zdali budu v bílém. Petr to zavrhl s poznámkou, že v bílém se vdávají pouze panny, takže jsem řekla: - No, dovol! –

Zde pak u mně Petr prozatímní sňatek zavrhl a prohlásil, že nejdříve dostuduje, aby to bylo vůči mně, jeho snoubence, fér.

Svítalo. Na chvilku jsme usnuli, Petr s loktem, pevně zabořeným do mého oka. Obvinila jsem ho, takže se stáhl s mumláním zpět.

Odešel až druhý den navečer. Oznámil mi, že musí být večer v klubu, protože když se o něm říká, že je tam každá večer, nemůže porušit svatou tradici. Také se mne zeptal: Nebude ti připadat nevhodné, když odsud zavolám jedné dívce? – Samozřejmě, že ne, - řekla jsem, ale on se nedovolal a byl nespokojený. Navrhla jsem mu, že by se měl jít vykoupat a umýt si vlasy, že je má špinavé jako prase. Podotkla jsem, že obvykle mívá vlasy nazrzlé a to hodně, ale on odmítavě mávl rukou a řekl mi stručně: - To je tím, že nemá nový přeliv./-

Ve mně celých těch dvacetšest hodin vybuchoval přímo ohňostroj smíchu a úžasné důležitosti pocitu být šťastná. Bylo to omamné.

Když se za ním zavřely dveře, nakrmila jsem znovu kočky a padla do postele s pocitem promarněného času. Múza okouzlení, ta nejkrásnější ze všech mezitím pošpičkách odešla.

Dnes při projekci Andaluské kočky mě volal telefon. Když jsem se vracela do tmavé promítací místnosti, pohladila jsem ho lehce po ruce a on ji trochu stiskl a něžně přejel prsty po mých.

Mirek je mrtvý. Už mu nebudu říkat Machajdo nebo Chacháčku nebo malý Macháku. Kolik sporů za námi leží! Kolik bolesti jsem s ním prožila! Dávno jsem odmetla bolest jako loňský sníh. Zůstalo to, co neřeknu, protože to nespadá do oboru slovního vyjádření.

Obdivuju ho, jeho tvorbu, jeho poctivost v práci, jeho genialitu a neslýchaně brutální osobnost.

Dnes večer zavolal Honza N a byla to řeč o něm, o Mirkovi. Honza řekl: - Když si představím, že jsme spolu u Vás dvou psali scénář a vlastně ho vyhnali, jaká jemnost byla v tomto darebákovi, že to přijmul? -

Řekl hned zpočátku: - Umřel jeden z největších darebáků a byl to génius. – Říkal útržkovité věty, kterým jsem rozuměla. Za nimi se skrývala úcta a jistý druh lásky, obdivu, sympatie.

Pak někdo zařval blízko telefonu do vřavy hlasů a hudby něco a Honza řekl: - Já jen mluvím o Macháčkovi. – A ten hlas řekl: - Dyť je mrtvej. – Honza se zasmál a řekl mi: - Končím. Řvou zde na mě. Končím, má lásko. – A zavěsil.

Všechna ta exhibice, ten nevkus, i současně ten takt a rozjímání nad jeho skonem si Mirek plně zasloužil. Řekla jsem před rozloučení: - Jsi moc hodnej, že jsme za Macháčka drželi telefonní panychidu. – Zasmál se a řekl: Já pláču. – Hlas se mu chvěl tak, že bylo jasné, že to není vtip.