Holky Válovy jsou dvě malířky, jednobuněčná dvojčata. Nikdy jim nikdo neřekl jinak než „holky Válovy“ a protože si byly v mladém věku k nerozeznání podobné, stala se taková pohádka: jedna z nich – namouduši, že nevím, která z nich – se zamilovala při jízdě vlakem z Kladna do Prahy – holky jsou totiž z Kladna – do nějakého inženýra. Protože se styděla za svou lásku, netušil inženýr, jakou past na něj osud nalíčí. Ta jedna sestra se svěřila té druhé sestře o svém rozpoložení vůči cestujícímu inženýrovi, ta druhá nezaváhala, vzala si její oblečení /pardon, že je ta věta tak dlouhá, ale to se musí vyprávět rychle a tím se zdůvodňuje moje poznámka, že měly většinou jen JEDNO oblečení, chudé jak kostelní myši, takže s tím převlíkáním to asi nebyl problém/ a ve vlaku s výrazně zamilovaným pohledem inženýrovi oznámila, že ho zve na koncert. Zkoprnělý inženýr nabídku přijal, na schůzku se dostavila zamilovaná, k nepoznání podobná nezamilované, jenže na koncertě při jakémsi tichém sólu hudebního nástroje, pravděpodobně housle, začalo zamilované dívce kručet hlady v břiše tak nestoudně, že se po ní všichni ohlídli. Neztratila duchapřítomnost a taky se ohlídla, jenže, bohužel na citový nátlak vůči inženýrovi to nestačilo. Později – velmi záhy po tomto podivném rozchodu, který neměl předtím ani schod – se trpící dívka rozhodla vytvořit grafický list, který inženýrovi mlčky a bezprogramově zaslala. Byl to don Quijot u takové zdi, po které lezla ještěrka, velmi krásná a don Quijot byl zamyšlený. Moc se mi to líbilo.
Holky Válovy jakoby z oka vypadly Candidovi. Voltaire je proti nim hotový snob. Kdyby byl jel prezident Spojených států se sovětským vedoucím soudruhem v čele kolem jejich chudičkého domu na Kladně, byly by se hádaly, která z nich se na to půjde podívat, aby se neztrácel čas. Nemrvily se nikdy s ničím. V dobách téměř katastrofických se snažily upravit si kopřivy ze zahrady k jídlu, protože neuměly nic, než malovat a to s takovou uzavřeností, jaká se málokdy vidí.
Jelikož se nikdy s ničím nemrvily, používaly hojně slov, pro dámy nevhodných a slovo jako „prdel“ nebo „hovno“ bylo to nejmenší, to přímo zářilo elegantním šarmem. Ale protože žily v podstatě uzavřeným a téměř řeholnickým způsobem života, vytvořily slova ze sexuálního slovníku tak vynalézavá, že se i odborník zarděl. Jeden filmový režisér z Kladna, kterého jsem požádala, aby o nich natočil film, prohlásil znechuceně, že s osobami s tak „vulgárním slovníkem“ nemůže komunikovat /. Později se stal významným členem KSČ./
Když byly „holky Válovy“ v temných časech vyzvány, aby se dostavily na jakýsi divný mejdán v podobě hornické schůze, kterou někdo inscenoval, aby se zodpovídaly za své prohřešky vůči socialistickému realismu, dostavily se tam, musely předložit svoje obrazy. Malovaly ku příkladu jejich psa, který byl dejme tomu zelený a štěňata byla dejme Tomu oranžová. To už dávno vzbudilo nelibost a při této jakési popravčí schůzi se přihlásil nějaký tvrdý stalinistický mladík a nařkl je téměř z velezrady. Na tomto hornickém shromáždění, kde seděla spousta nevinných a nic nechápajících lidí a taky jeden stařík, se stařík ozval a ptal se jich, jestli vystudovaly Akademii, myslí se, malířskou. Obě odvětily že ne, že jsou žačkami Emila Filly z Umprum v Praze. Stařík ve snaze je obhájit, se opět zeptal, jaké je vyšší vzdělání, zdali Akademie malířství anebo UMPRUM. Myslím, že to byla Květa, hrdinka dne /jmenují se Jitka a Květa/, která mu užasle odpověděla, že vyšší školení je právě Akademie. Hodný stařec v dalším pokusu o obhajobu (vlastně ex offo) proto pravil, že když mají pouze to Umprum, nemohou tak dobře malovat, jako kdyby studovaly na Akademii. To rozhořčilo stalinistu, obořil se na staříka a znovu se dal do spílání, svolávaje hněv Allahův čili Stalinův na hlavu nebohých dívek Válových. Tu se Květa neudržela a ve slovníku ji vlastním vykřikla: - Ty jdi do prdele, ty blbče! – A stalinista se rozhlédl po ztichlém okolí a zeptal se hlasem panny: - Slyšeli jste to soudruzi? Vona řekla: Jdi do prdele!
Dnes visí jejich obrazy nejen v Národní galerii, ale po celé Evropě. Prdel – neprdel.
Jim jsem psávala a říkávala věci, který by nikdo jiný nepochopil. Nepřijmul. Ony nikdy neměly co ztratit. Nikdy s ničím a s nikým nekolaborovaly. Stačilo jim malovat, což byl někdy problém, protože si postupem času byly nuceny obstarat brýle, jedny. Pak si je půjčovaly. Někdy. Při velmi těžkých zápasech s malováním.
Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména „Holky Válovy“ nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořil pravdivou legendu.
Upřímně řečeno, pořád bych o nich chtěla napsat filmový scénář, jmenoval by se „Moje dvě tety.“
To proto, že když jsem jednou za toho strašného údobí k nim přijela, abych u nich strávila tři dny, nalezla jsem tam vyděšeného chlapečka. Byl to jejich synovec. Holky Válovy se mu, pravda, věnovaly, ale po svém. V té době měly psa, který pokousal dost lidí, holky ho hájily a říkaly, že má neurozu. Měl a proto kousal. Nikdo je zato nikdy neudal, nikdo jim neublížil pro to potrhlé, vlastně skutečně bázlivé zvíře, které vám chňaplo po ruce, když jste si chtěli vzít cigaretu a byl to vlčák – jen co je pravda !!! Komu čest, tomu čest. Tento Baskervilík, jak jsem mu říkala, byl tedy společně s tím malým chlapečkem, kterému sice neublížil, ale už sám pohled na jeho tesáky a jeho velmi velkou postavu naháněl hrůzu i otrlíkům. Poslední den, kdy jsem ráno s nimi odjížděla do Prahy, přišel nebohý chlapeček do atelieru, kde jsme spaly ve smradu z terpentýnu /vlastně krásné vůni/ a v cigaretovém kouři a pravil: - Teto, venku prší, co si mám vzít na hlavu? – Zjevně se těšil, že z těchto prázdnin navždycky odjede. Jedna z holek mu odpověděla stručně: - Posranej nočník. – Chlapec utekl a já jsem jí vyčetla, že to dítě naučí mluvit sprostě a tak že bude mluvit sprostě. Řekla překvapeně: Co? Že bude mluvit sprostě? Proč by měl mluvit sprostě? Dostane přes hubu a bude to. –
Z toho vyplývá, jak jsou nevinné tak jako i můj dopis, který jsem jim pravděpodobně neodeslala, aby jim nebylo hůř, než jim tehdy bylo.