Praha 23. dubna

Včerejšek a dnešek byly dva významné dny – jeden krásnější než druhý, ačkoliv mi byla zima a vůbec jsem vlastně neměla dobrou náladu až na to, že jsem najednou pocítila to neuvěřitelný magický štěstí, který mnou protéká jako tekutý kov, zářící, lesklý, hřející. Včera jsme točili "Alej" z Franze Kafky. Petr Bok vypadal skvěle. Alej byla nádherná – předjaří, melancholie. Dora Diamantová, šestnáctiletá dívka, ta krása sama, ta hebkost, ta udivenost, ona je trochu jako model od Nadara, ne jako děvče z této doby. Udělala jsem jí božský kostým. Už vím, jak to budu dělat teď, v nové epoše mého života. Vůbec nic nechci, než velkou zásobu všeho možného šatstva – a to dát dohromady tak, že to samo zajiskří, že to dá jedno druhýmu facku: oblíkla jsem jí dlouhé bílé šaty, které jí téměř “nepadly”. Přes pas vlastně pod pas jsem uvázala svou bílou šálu. Přes to jsem jí hodila japonské kimono – přesně ušité podle japonského původního mého županu jako kabát. Má barvu jako čekanky v mlze nebo obloha s oparem. Přes ramena jsem jí hodila dlouhatánský vlněný široký šál, má pruhy, bílá, bleděhnědá, černá, tmavěhnědá. Pak jsem jí nasadila úplně rovně černý klobouk, na který jsem naaranžovala takovou šálu z Tokia – neuvěřitelná barva, modrošedá. A kolem krku jsem jí uvázala svou starou bavlněnou noční košili jako šálu, jejíž cípy tak nějak úplně nesrozumitelně visely vzadu přes tu šálu. Ukázala jsem jí v aleji, jak má běžet. Měla černé punčošky a rozkošné černé střevíčky, šněrovací na háčky. A jak běžela, musela si přidržovat klobouk, byl jí malý a to bylo právě vono, a ten šál a to kimono tak vlálo, tak to bylo zchuntaný dohromady, že to nebyl kostým, ale malířský celek. A Petr Bok – Franz – měl štíhlý oblek a běžel proti ní – byla to paráda, bylo to štěstí, stříbrně šedé buky jako gotika, rozložená do sloupoví, protože i vedle té aleje byly tytéž stromy, sestupující dolů. Alej končila nějakým obeliskem, zakryli jsme nějaké výrazné nohy podstavce pod obeliskem a ono to vypadalo jako cesta v té aleji, která stoupá směrem vzhůru. Byla mi zima i v prošívaném kabátě, ale když jsem po Šofrově pokynu “kamera” zakřičela “akce”! - bylo to pro mně jakoby moje duše přijímala něco po čem přes dvacet let marně toužila. Bylo to na žatecku u zámku KRÁSNÝ DVŮR a je to jaksepatří Krásný Dvůr, to teda všechna čest. Myslela jsem přitom na Petra, jak mi napsal, že scénář čte vždy jen jednou a musela jsem se smát, kolikrát ho bude číst, než ten film uděláme. Na nádvoří zámku jsem po filmování zvedla malou černou sladkou kočičku do náruče a ona mi zadkem otřela rukáv – takže tam zůstalo znamení, že se právě vysrala – to mě velice rozveselilo. Pak jsme jeli domů, unavení jak pejskové, Šofr se kořil Doře, ale tak dojemně a tak uctivě, musela jsem se opět smát jeho touze dívat se na tu krásnou mladičkou tvářičku “čím byste chtěla být”, ptal se jí, trochu jsem usínala takže nevím, čím by chtěla být.

No a dneska jsem dopoledne napsala Petrovi, co a jak, pak jsem vyplnila složenky a tiše si zoufala, co všechno musím dělat, ale pak jsem se na všechno vykašlala a šla si popoledni na chvíli lehnout a spala jsem. Navečer jsem vylezla a koupila si stříbrnou blůzu a ještě jednu, ale ta stříbrná, to jsem hned věděla, že se jmenuje Ester. U Terezy jsem ozkoušela tu jinou blůzu a pak jsem mazala do kina Praha za Honzou Němcem. Šel Náhrdelník melancholie, co jsem s ním psala ale ten dareba mne nedal do titulků – ale to je mi fuk, pak tam bylo něco s Gottem, myslím, že moc dobrý a pak Proudy zase s Martou Kubišovou a pak jsme stáli před publikem a kecali jsme, ale bylo to tak fajn, nikdo z nás nemajstroval, smáli jsme se, vyprávěli jsme jen stručně pozadí té či oné věci – Honza pak nás představil, že jsme jeho dvě bývalé manželky /oživení v sále, nejvíc se smál Viktor Dalajláma z Famu, co Honzu a mě miluje/. Taky jsem povídala, že bolševikovi vděčím za to, že jsem se nikdy nenudila, opět smích, bylo to férový, slušný, neukecaný. Petr Kopřiva, můj filmový objev do Mučedníků mi přines jednu a Martě druhou kytku, takže jsme byly okytkovaný, vypili jsme krapánek vína a šla jsem na poštu hodit Petrovi dopis a zaplatit tři složenky, abych nemusela ráno zase extra k nám na poštu, když mě vtom oslovil velice hezký mladý cikán ve fešném svetříku a celej takovej milej, trochu mastnej, s nízkým čelem a černejma očima a bílejma zubama, mne oslovil “kam jdete, pani”. “Na poštu, pane” odvětila jsem s milým úsměvem. Takže mne doprovodí, já že ne, že spě-chám, tak von teda, že jenom k poště, získávaje tak čas na přemlouvání, které se odehrálo ve stručném duchu. Řekl: -Já jsem sice mladej, pani, ale já jsem na paničky. A vy se mě strašně líbíte. Já bych vás pozval na whisky a pak vám zaplatím taxika domů.” Povídám: -Vy jste tak neobyčejně dvorný mladý muž, že jsem to dlouho neviděla – ale já whisky nepiju a kromě toho musím domů.” On se na mne zadíval žhavým okem a opakoval: -Když mě se líbí paničky. A taková milá a krásná panička jako ste vy, je to škoda, pojďte aspoň na chvilku. Mně se paničky strašně líbí. - Zadíval se na mě důvěrně jako špión na špióna a ztišil hlas: -Líbí se vám chlapi?” -Nó,- řekla jsem mile. Zazářil a řekl: -Já nemám rád paničky, co se vofrňujou, ale vy se mi líbíte a mě bude bolet srdíčko, když mě opustíte. - -To je mi líto, - řekla jsem soucitně a kráčela pevně k poště, a uvažovala jsem o tom, jak ten hezký hoch bere věci bez okliky přímo k cíli. -Bude mě bolet srdíčko, - řekl znovu, ne už tak procítěně, ale jako větu bontonu. Před poštou jsem řekla, ať už se mnou nechodí, že zítra kolem devátá večer půjdu tudy zase. Povídám: -Jste milej a zdvořilej, takových hochů je málo. A máte moc krásný bílý zuby. - Zasmál se na mně s dětinským potěšením a začal mě líbat. Uhnula jsem mu rychle, abych nechytila aidu a řekla jsem: -Pusinku smíte, ale jenom na tvář. - Zasmušile zašeptal: -Pušinku – jen jednu pušinku...-" A tak mi vrazil ještě jednu dvě na tvář, ale to mu moc nevonělo, povídám, chlapec zřejmě nesnáší odklady. Když jsem vycházela z pošty, chytila jsem ihned taxíka a jediným mrknutím jsem viděla, že očumuje na protějším chodníku ve feš žíhaném svetříku a jen jsem se děsila, aby taxikáře nepřepad a neodtáh mě do prvního průjezdu za účelem pokračování v pušinkách. Ale nenechalo mě to jen tak. Když jsem doma krmila kočky, zpívala jsem si “Cigán sa mi prevelice lúbí, pretože má pekné bielé zuby" a to jsem furt zpívala a zjistila, že se mi skutečně cikán převelice lúbí. S dojetím stále vzpomínám na převelice tlustého cikána taxikáře, co mě vezl od Mirka Macháčka, hovořil a hovořil, byl skvělej, politizoval, rozmáchával se rukama, nedržel chvílema volant a měl břicho břichoucí – nicméně to byl temperament, spojený s nějakou osobní ctí. Před barákama jsme pak ještě dlouho klábosili v autě a já jsem mu dala telefon a řekla jsem, že jsem Éstiké, takže se div nerozplakal dojetím a když jsem chtěla platit, máchl tlustou rukou a hlasem prince mi řekl: -Vás jsem vezl grátis, pani. - Nikdy se neozval, jaká škoda, takovej chytrej člověk, s tím bych s chutí povídala a povídala. /Tady bych použila Gogola, ale jinak: -Nechceš se nudit? Tak se nenuď. No a za chvíli najednou zavolal Petr a já jsem spráskla ruce, pořád na něj myslívám, že dneska poslal telexem tisíc doláčů, že si klekl v bance na kolena a aby se mu zítra poslal fax, že ty dolary chci jako za scénář. Já že jo a říkala jsem mu o Doře a on řekl: -mně se dělá z toho přímo špatně, jak po tom všem už toužím. -No tak jsem to musela zapsat, ještě v posteli budu zpívat Cigán sa mi prevelice lúbí..- a Šárka mě ráno vzbudí a já jsem šťastná jen tak jako láva nevím teda jestli je láva šťastná, když teče, ale já když teďka tak teču zpátky v život a ke kameře a vůbec a bude jaro, tak je to zase ta substance, ze které tvořím svůj svět a kašlu na šediváky a na věčnost toho všeho co mi leze na nervy. Akorát jsou zde už zas brabenci. Zabíjím je, ale je mi to líto. Pravda je, že v posteli dvakrát příjemní nejsou, ale zažila jsem horší bestie.