Seník 1

Trpívala jsem od dětství děsivými sny, bůhví, jak to někoho může tak potrefit. Kolem roku 1970, kdy jsem se jako “opora kontrarevoluce” octla v nezáviděníhodné situaci, že mi byly postupně odebrány všechny papíry, opravňující mě k umělecké činnosti – takže jsem tedy byla ZAKÁZANÁ – se mi zdálo tolik snů, že jsem se rozhodla je zapisovat jako Seník.

Jak se říká Deník, tak Seník.

Je zajímavé, že tolik rozličných hypnoticko – spirituálních podnětů může inspirovat takové hovado, jako byl jistý Ludvík Toman, dramaturg v tehdejším Filmovém studiu Barrandov. Ožrala a vyděrač byl inspirátorem i toho, že jsem měla /já a Pavel Juráček, režisér /zakázaný vstup na Barrandov, do Filmového klubu a do Televizního klubu. Tenhle chlap se ožíral s dalším ožralou z ÚV KSČ a ten Toman – jak jsem se dozvěděla – podal o mně tomu Milerovi informace tak dokonalé, že nemohly být, soudíc podle výsledku – ani už dokonalejší. Umřel na rakovinu a zanechal po sobě potomstvo. To je dost škoda, myslím, genetika je genetika. Kdoví, co nás čeká za dvacet let. Těch Tomanů, co se zabijou v lese v honbě za lesní pannou, je strašně málo. Jeden Toman, který se mnou chodil do školy na brněnské VŠUP, byl odkudsi z Ostravska, tak mi taky dal zabrat. Jednou ve figurální malbě jsem šla kolem něj a přenášela si skicář, abych mohla kreslit model z jiného úhlu, žďuchla jsem do něj, jakože náhodou a když se mrzutě ohlídl, kdo ho ruší v umělecké činnosti, řekla jsem mu náhle vnuknutý verš: Oldřichu Oldřichu, máš řeřichu na břichu. Ten Toman, co byl Oldřich, se tak urazil, že roznesl vůkol, že jsem ho sváděla nemravnými slovy, z čehož vyplývá, že měl v hlavě jedině sex, hlavně když jsme kreslili nahou ženskou a že se mu moje příjemné dvojverší propojilo nějakým záhadným způsobem s něčím mezi modelkou a mnou. Později mě oslovil “Čest práci” a já jsem řekla “Ahoj”, což byl důvod k položení otázky: “Jak to zdravíš?” -Povídám: “Česky.” No a pak mi ubližoval velmi škaredě a dosáhl místa nějakého asistenta na brněnské univerzitě díky svému stranictví. Z čehož je vidět, že na Tomany jsem nikdy štěstí neměla a dokonce mě napadlo, jestli ten Oldřichu s tou řeřichou na břichu neměl nějaké rodinné svazky s tím Ludvíkem Barrandovským, že se třeba domluvili, že mu ten z Brna řekl, jak jsem ho sváděla a ten Ludvík že si dal promítnout třeba “O slavnosti a hostech “, scénář, který jsem napsala, mě stál téměř dvacet let života a snad měl dostat při jeho tehdejším shlédnutí na Barrandově jeden z bratrských pomocníků nějaký záchvat, snad srdce, nevím, ale že prý ho odvezli sanitkou. No nevím. Ale možné je všechno, hlavně myslím, že ten strůjce mého zákazu docela dobře pochopil, oč mi ve filmech, které jsem napsala, šlo. Jistě při jeho chuti vytřískat z náhlé kariéry i tu nejposlednější třístičku byl schopen dojít, zaskočit, svěřit se atd.

Je po něm, zaplať pámbu, ale mě těch skoro dvacet let jeho mrtvola nevrátí.

C'est la vie.

Takže ať se nikdo netěší, že se při četbě těch snů rozšoupne. Jedině bude rád, že on nebo ona není já. A bude se bát, aby se mu tím čtením nepřihodilo ve snách něco podobného. Ale já si jinak myslím, že ty sny, které si sem tam ráda s chutí přečtu, jsou takové svědectví o podvědomí a že jsou to vlastně krátké filosofické skicy, takové náčrtky nahého těla smutku. Čili jsou to tak trochu akty. Jen ve skice.