24. dubna.

Jsem opilá, ne moc, ale jo.

„Slavnost a hosté“, publikum se smálo na správných místech. Potom diskuse. Vylovili jsme z publika Jana Klusáka. Neměl se moc k řeči, byl tam se ženou právě na odchodu, ale na naléhavé prosby jak si skvělé Aleny, přišel k mikrofonu. Němec Jan mezitím zmizel a my dva jsme vedli hovor. Bylo to všechno tak v pořádku beze žvástů, jak to je možný při takový rozmluvě s publikem. Vepředu seděl nějaký mladý muž, který se tvářil arogantně, jak se mi zdálo, pak se na mě zadíval a já na něj. Nespustila jsem z něj oči, až se na mě znovu podíval. Bylo to zdrcující v nejlepším slova smyslu, protože odvrátil zrak a věnoval se partnerce, ale věděli jsme oba, že jsme se na sebe dívali. Mezitím hovořila Alena, rychle driblovala mezizmizením Němce a přitáhnutím Klusáka na veřejnost, dělala to dokonale. Dělala to jen krz toho vola Honzu. Zatímco mluvila, jsem se naklonila k Honzovi Klusákovi a řekla jsem, že vypadá skvěle, protože vypadá skvěle. Nemá už ty bludný oči a ten divnej cizej nepřátelskej a sebeobrannej reflex /že by manželství? Když jsme se tehdy spolu milovali, bylo to skvělý – ale pak chtěl jít jednou ke mně a já jsem to odmítla a on, důsledně mstivej, se na mě od té doby vysral/. Řekl mi, že vypadám taky skvěle, ale řekl to s podtónem do dur a pak pokračovala diskuse. Mezitím se vrátil Honza Němec a jelo se dál. Aha – ale mezitím, než přišel, se přihlásil kdesi vzadu sedící mladík, jestli bych mohla říct něco o Vraždě Ing. Čerta. Na to téma jsem odpověděla podle pravdy, to jest vyhýbavě.
Zas to bylo jako včera: lidi se smáli, bylo to bezprostřední, Honza do toho stříhal arogantní, ale pravdivé poznatky o filmu vůbec – prostě všechno bylo O. K., jak říkáme my, Evropané, nyní opět Evropané (chovající se jako opice Ameriky). Mimochodem, s Honzou Klusákem se rozloučil nanejvýš nezdvořile.
A ten hoch je génius.
Hlavně: mou zásluhou bylo, že se rozhovor netýkal zevních věcí filmové tvorby, ale že šlo všechno ke středu myšlenky /za tuto myšlenku dlužím mnoho Paulovi Klee/.
Někde ve vedlejším sále šla Honzova adaptace Kafkovy „proměny“ – Honza se nějak zmínil, že jsem napsala teď právě film o něm – řekla jsem několik věcí, které si jednak myslím, jednak se mi podařilo je stručně zformulovat do substance: nechtěl mít převahu. /Mladík s pohledem mi byl inspirátorem, nedívala jsem se na něj, ale věděla jsem, že ho okouzlím/.
Pak jsme seděli u baru a Veronika, Honzova poslední manželka, Slovenka, velmi jihoamericko působící, si sedla vedle mě a začaly jsme si tykat. Vysvětlila jsem, že všechny manželky Jana Němce musí táhnout za jeden provaz a tak jsem se protajtrlíkovala kusem večera, když se vedle mě objevil mladík v červené bundě, ten, co se ptal na Vraždu ing. Čerta. Dlouho jsme se věnovali jeden druhému, jmenuje se David a řekl že Čálek. Až dlouho po tom, co jsme mluvili, se mi náhodou stalo, že jsem se zeptala, jestli není syn dr. Čálka, produkčního šéfa „Byli jednou dva písaři“, co režíroval Janko Roháč, Dietl napsal scénář podle Flauberta, který se musel obrátit v hrobě. Když hoch přitakal, stručně řekl, že nemůže popřít vztah otec – syn, jsem mu řekla, že jeho tatík mě nemá rád, že jsme točili film o velkém NIC a že to bylo o NIC. Akorát tam zemřel syn Horníčka. Neřekla jsem mu, jak to bylo všechno úděsné, když ho ráno vylovili z rybníka, pak fízlové, pak policajti /seděla jsem u telefonu, abych hlásila paní Horníčkové, že je vše v pořádku, že Horníček právě odjel, řekli mu totiž, že syn měl autohavárii a pak v nějaké nemocnici mu dali injekci – snad morfium nebo tak něco – a řekli mu to / a já u toho telefonu jsem zvedla hlas Běly Horníčkové, která se mě ptala, jestli ho, může jít oblíct, aby slušně vypadal a on vypadal jako socha z Pompejí. Měl epilepsii a spadl do vody tak jak byl v džínech, skrčené nohy a ruce – hnědá socha, tak jsem poprosila maskéra, aby ho aspoň přikryl prostěradlem a pak k telefonu přišli dva policajti, kteří se uprošovali, aby šli spolu mu vzít občanskou legitimaci z kapsy. Viděla jsem ji, byla hnědá blátem a lékař psal: příčina úmrtí atakdále. A to všechno, aby Horníčka zachránili od těch dvou podrážek, co čouhaly z vody, zařídil právě ten dr. Čálek, produkční. /
A dnes tam přišel jeho syn, mluvili jsme a mluvili. Bylo to fajn. Dala jsem mu telefon, ať mě zavolá, že mu půjčím Johannese Urzidila.
No a pak jsme se bratříčkovaly s Veronikou, Honza byl trochu proti, Veronika mi sdělila, že mi Honza říkával v Americe „stará ježibaba”, všichni se smáli a já jsem řekla, že Jenda byl rytíř vždycky, že ví, co se patří. Další smích, nějaký šampus.
Nebylo to nic, co by mě zajímalo do hloubky, ale mě vlastně zajímá do hloubky kde co, pak to hned zapomenu, pak si rozpomenu a všechno ostatní k tomu dodám až do baráku, kde je můj svět.
Nějaká krásná dívka, co tam byla včera i dnes, mi dala zápalky na zapálení cigarety a na nich stojí psáno MOZART. Že je koupila v baru Na lávce. Povídám, jestli ty zápalky o půlnoci nehrajou náhodou malou noční hudbu, nerozuměla, tak jsem to trapně vysvětlila a omluvila se za to, že to byl žertík.
Ať je to jak je to – karta se roztáčí. Vím to, cítím to. Vyciťuju obdiv, který mě obživuje, parazituju na něm jako cirkusová krasojezdkyně a je mi z toho dobře.
To je barva, to je vůně, to je parfém života, který jsem vždycky měla a který tak potřebuju. Ještě musím podotknout, že podle mého soudu jsem byla dost skvěle oblečená, jakoby nic, přes ramena italské poncho, koupené tehdy v Nových Pompejích, když jsme točili s Mirkem a Ustinovem.
Konec zpráv, vážení spoluobčané. To, že někde hynou lidi strachem, hrůzou, děsivostí příštího dne, nás nezajímá.
Jaká je to mizerie, Ó, Gott!