Válka růží – 12. června 1991.

Byl to nádherný den. Ráno zavolal Petr, byla jsem tím načisto vykolejená, rozhovor se týkal v narážkách našeho bývalého týdne, co jsme spolu prožili v té kuči, kde bydlel, já bez prostěradla na posteli, který jsem ze samé lenosti odmítla, chtělo se mi spát, ale hlavně s ním a nechtělo se mi blbnout si hlavu s nějakým posraným prostěradlem.

Zítra to bude týden a já jsme si prvních pár dnů zoufala, teda ne že bych si zoufala pro případnost pistole, která by mně zbavila té touhy a bolesti, taky nevím, jestli bolesti, prostě prázdna. Začíná léto a summer time and the life is so easy – pro mě je to díra, jáma, bezmoc.

Budiž. Ta soustavná komunikace s ním je taková obtěžující, nevím si s tím rady a život je příliš krátký pro nádheru lásky a příliš a zbytečně dlouhý pro šedivý věci.

Byla jsem se Š. v biografu s Michalem Douglasem „Válka růží“ a pak jsme šly do takové hospůdky na Vltavě, a bylo to jako rána pěstí, protože tam jsme my dva tehdy čekali na čtyři rybáře do snímku o čtyřech rybářích. Vltava voní vodou, ale úplně jinak než jinde, každá voda voní jako člověk, má svou osobní vůni, panebože a do toho ten vítr vál, to byla noc jak dynamit.. jak jsem psala v jednom tom textu k písničkám. Tohle sice nebyla noc jako dynamit tak úplně, ale já úplně posedlá touhou po něm, Š. posedlá touhou po V., který ji miluje a ona jeho, ale nespí spolu a pořád se jen tak vzájemně oťukávají a chodí kolem sebe jako kočka kolem horké kaše a já zase jak se P. díval a co mi řekl a kdy jsme se vzali za ruku, chvílemi jsme se tomu musely upřímně a od srdce smát, protože jsme dva cynický sirotkové – ale zase máme tu kliku, že si můžeme říkat co chceme, protože aspoň částečně si rozumíme a ne naopak si částečně nerozumíme a to hlavně v oblasti sladkostí žití. Ta Vltava, ta řeka plná dynastií! Ty labutě! Ta vůně asfaltu, co právě trochu zavoněl ne asfaltem, ale létem a kvetoucí lípa – mám v sobě náboj, který nikomu nepřeju, je to utrpení žít s takovou vášní. Totiž, jo, není to utrpení. Ale vlastně jo, je. Ale taky zase ne.

13. června, kdy zavolal

13. června: zavolal znovu P. a řekl jenom: mně se stýská a já jsem bylatak šíleně šťastná a vyznávala jsem mu lásku tak neuměle a blbě, jak to může jen holčička, která miluje profesora matematiky, který ji zavolal a řekl, jestlipak jste na zítřek připravená, Krumbachová? A v jeho hlase by byl odstín něhy a já bych se pokoušela říct, jak jsem ráda, že mě volá, on, profesor matematiky a rychle bych mu přeříkávala formuli, že jedna a jedna jsou dvě. A pak se mi doslova udělalo špatně, rozbolel mě žaludek, to znám, to je nervozita, to je jedno, jestli je nebo není – ale ta touha po něm a ty jeho ruce! Ty jeho oči! Ten jeho smích, protože jsme se spolu furt smáli a drželi se za ruku i na ulici i v autě, když jsme jeli do Frýdlantu a kamera dělala, že to nevidí a řidič dělal, že to nevidí, jak mi dal zezadu ruku na rameno a hráli jsme si s rukama.

A předtím, kdy jsem byla smutná, že už nechce, abych u něj spala, bylo to pod starým mostem Karlovým na Kampě a přišel tam Jim Čert, byl ožralej a líbal mě a šaškoval /já se mu líbím od vernisáže Josky Skalníka na Chmelnici, to vím/ a pak se to natočilo a my jsme šli na jiný místo natáčet plynový lampy, co sice nejsou už na plyn, ale docela to tak vypadá a on si Petr koupil zmrzlinu a dával mě líznout, ale jen trochu, byla mě zima, tak jsem si koupila dvakrát svařený víno u stánku a v té zmrzlinárně byla dívka, taková hezká a milá a půvabná a oslovila mě, že mě zná z Barrandova od takové jedné kostymérky /to bylo natáčení s Martinem Hoffmeisterem/ a já jsem byla ráda, že je tak hezká a že jsem tak šťastná a Petr lízal zmrzlinu a nečekaně řekl: mám pocit, že byste dneska měla přijít a já jsem málem upadla na nos z rozčílení a povídám, že to musím zavolat Alenu, aby byla u mě s kočkama, a kde teď najdu telefon a on řekl, že snad v té zmrzlinárně by to možná šlo a já jsem tam utíkala a ta dívka mi to umožnila, protože mě nechtěli nechat telefonovat a ona jim něco pošeptala a já jsem stála u telefonu a Aleně jsem řekla, aby šla ke mně a to se už stmívalo, tak letně a krásně a tak jsem přišla zase zpátky k němu a řekla jsem, zařízeno, můžu jít a on mlčel a vzal mě pak kolem ramen a mám pocit, že zase zařvalo nekonečno. A mám pocit, že ta dívka od zmrzliny byla anděl, musela být anděl, a ti druzí, co prodávají zmrzlinu musí být určitě taky přestrojení andělé, protože podle Bible „andělé někdy navštěvovali lidi a ti nevěděli, že jsou to andělé“, namaloval to nádherně Jan Zrzavý. A v mikrobusu jsme řekli, že ještě budeme pracovat a nejel výtah a já jsem šla napřed, protože Petr má něco se srdcem, který já vyléčím a nechala jsem mu otevřené dveře, pak jsme se smáli a smáli, jeden žert stíhal druhý a dneska jsem se ho ani nezeptala, a on řekl, od té doby jsem se ani jednou nesmál a pak byla řeč o tom, že nedostal ještě můj dopis a on řekl že to je cikánská msta a já jsem se začala smát a on řekl, já mám tak rád, když se smějete.

Mám okno nad pracovním stolem dokořán, nikdy už na to nezapomenu, na tenhle večer, ani na ten včerejší se Š. a je divný, že já jsem vždycky věděla nač zapomenu a nač nezapomenu. Jako na nahý záda Louise tehdy v Prostějově a na jiný věci, třeba jak jsem Honzovi Vážnýmu zpívala nějakou rozmarnou písničku v lese a byl úplněk, my jsme se vždycky potkávali za úplňku a nebyla jsem věrná tomu, s kým jsem právě byla, ale utíkala jsem za ním a zvláštní je, že jsem ho nikdy ani minutu nemilovala. Jen mi s ním bylo fajn, dobře, bylo to vždycky moc krásný.

Je mi teď trošku zima, sedím zde v noční čínské košili, na které jsou dětské botičky, jedná botička, druhá, třetí – je jich tam snad milion a nemám župan a je mi dobře, i když mi vůbec není dobře a pořád je mi tak podobně.

Z určitého úhlu nazíráno by to mohla být velká sranda, které bych se s chutí smála – ale tohle bohužel nemám k dispozici, jsem šťastná i smutná a léto, celý krátký středoevropský léto není obsazeno těšením sena nějakej výlet a na legrácky – musím to vydržet anebo vlastně taky nemusím, spíš chci. A Bože, jen ať mi to dá sílu to přetrpět a vidět se s ním jenom tak nějak někdy, časem, vždyť přijede až na podzim!

Takže AMEN.

Ne vlastně ještě ne amen. Volala mi paní Šneková z rozhlasu, že KONEČNĚ bude vysílaná nějaká moje řeč, o čem, to si nepamatuju, ale asi o kultuře a lásce a že to vyvolalo vlnu rozhořčení, že lidi byli pobouření, že je to hrozný, co povídám – asi jsem mluvila o osobní svobodě a o manželství, o tom vrahovi lásky – asi jo, jak mi to vypadá podle její řeči. A že dámy, jak se vyjádřila, řekly, že se mnou nemůžou souhlasit a ona, paní Šneková, že jim řekla, že já přece nechci ničí souhlas, že říkám co si myslím a o čem uvažuju. A že to nakonec prosadila hihihihihihi, že se to přece jen bude vysílat. Takže zůstávám černou ovcí v nepříbuzně příbuzné rodině Čechů a je mi to nejen fuk, ale mě to těší, mám z toho radost, jak ti povětšinou pitomci nechtějí být šťastní a jak to ani neumějí. A pak paní Šneková s hlasem Evy M. dodala zádumčivě, že proto odsoudili Boženu Němcovou a má pravdu, myslím. Ale o té geniální ženě nechci mluvit – pláču, když čtu její deník, její život i její smrt. Měla to horší než já, žila v biedermayeru – a ejhle, ono se nic tak kór nezměnilo. Jo – to bych byla zapomněla: největší výtka byla v tom, že je to příliš inteligentní, to by se člověk posral smutkem, já přece jistě ano, jsem inteligentní, ale tak se říká kdekomu a oni to považujou za hřích. Páralovi nikdo nevytýká nic podobnýho, ani Kunderovi, ale já jsem holt zřejmě jako žena na obtíž. Celý život to znám, jde to se mnou jak věrný pes, je výstřední, je taková, maková, proboha, padá se do mdlob – ať mi vlezou na záda a ať to pro mě za mě nevysílají. Bohužel si přesně nepamatuju, co asi všechno jsem nakecala – ale že to všechny tak rozčílilo, to je prostě radost.