O lstivém kuchaři

Byl jednou jeden kuchař a ten byl lstivý a ctižádostivý natolik, že se propracoval až ke královskému dvoru jako vrchní kuchař.
O králi se vědělo, že je ve všem náročný, také co se pokrmů týče. Kromě toho měl dvaadvacet dcer, jednu ošklivější a starší než druhou, takže i vedle té nejmladší vypadal sám král jako její mladší bratr.
Král, jinak důmyslný v rozmanitých diplomatických jednáních a různých úskocích, nedokázal ani jednu z nich provdat, ale nevzdával se naděje a fintil je, jak mohl. Skříně princezen byly přeplněny exkluzivními oděvy a mimořádně elegantními doplňky. Lstivý kuchař celou situaci rychle občíhl a rozhodl se stát královým zetěm stůj co stůj. Začal králi připravovat nevídané pamlsky, mezi kterými vévodila polévka z žížal, příjemné vůně i chuti. Král si polévku oblíbil natolik, že se jí denně dožadoval jako předkrmu a netrvalo dlouho a nabídl kuchaři jednu ze svých dcer za manželku.
Lstivý kuchař požádal o ruku nejstarší princezny a král z této neobyčejné nabídky dostal silný srdeční záchvat. Kuchař, na všechno připravený, mu vlil do úst kapku likéru vlastní výroby. Hlavní složkou likéru byla předestilovaná kočičí moč a seškrábaná rez ze starého potrubí. Ve větším množství byl destilát silně jedovatý– ale po jedné kapce se král vzchopil ze záchvatu a byl zdráv jako nikdy předtím.
Kuchař začal po svatbě hýčkat svou choť polévkou z žížal a jelikož po jediné lžičce pravidelně a vytrvale omdlévala, vléval do ní kuchař stále větší dávky svého likéru. Nepřežila to a lstivý kuchař se stal postupně manželem zbylých jednadvaceti princezen, a to za stejných, neměnných podmínek.
Král mu při posledním pohřbu udělil titul Státní Vdovec a vysokou rentu.
Ve dvaadvaceti přeplněných skříních zesnulých princezen se začaly poflakovat mraky cynicky přetloustlých molů. Kuchař na ně nalíčil důmyslnou past, počal je lovit a vyrobil z nich molí paštiku. Měla zvláštní vůni, něco jako jedlé hedvábí.
Král se zármutku nad odchodem dcer stále jedl a natolik podlehl chuti paštiky z molů a žížalové polévce, že prakticky nic jiného nechtěl požívat.
Nechtěl také stolovat s nikým jiným než se svým zetěm lstivým kuchařem, výborným společníkem. A tak jedli a jedli, až se jednoho dne tak přejedli, že oba zemřeli současně u nádherné tabule, prostřené pro dva.
Byli pochování ve společné hrobce, jak to sám král nařídil.
Po jejich skonu se žížaly opět rozmnožily a moli rovněž.