30. června.

Kdybych nežila v kultuře, kde platí knihy jako součást vzdělání a žila v jiné kultuře, kde slovo milovat nebo pojem, líp řečeno, se vyjadřuje chrochtáním – bylo by to stejně platné? Kdybych žila v kultuře, kde slovo milovat znamená zanedbatelnou část tělesného bytí a proto a z těch důvodu se to nijak nejmenuje, zešílela bych podobným způsobem, jako když odjel?

Proč jsem hergot tu písničku NÁHLE zapomněla dnes ráno? Kdo to udělal ve mně? Která z těch mých hlav v tom má prsty?

V tomto okamžiku cítím, že jsem to slovo milovat používala jako krycí značku ve špionážní síti svého já. Milovala jsem ho tak a tak, byla jsem zamilovaná tak a tak, bylo to krásné, strašné – atakdále Lósenthále, jak jsem psala s Liborem Dohnalem zákony pro tvůrčí skupinu „Klub senilních“.

Jakobych se pořád jenom bavila. Jakoby mi na ničem nezáleželo – na ničem zevním, ani na sexu ne. Jen jakobych se bavila v cirkusu svého vlastního těla. Byla bych schopná vraždy? Asi jo. Anebo ne? Nevím. Vůbec nic, ale vůbec nic nevím a zakrátko mám zemřít. Copak o to – to může být vzrušující – ale co pak? Něco a někdo mi říká, že je PAK. To bude sakra účtování, tolik promarněnýho času pro hovno.

Anebo ne? Kdo ví? Třeba to bude úplně jinak. No dobře, řekla jsem o účtování s promarněným časem. Je to jen fyziologie těla, pohlaví, ten nástroj k rozmnožení a nic víc – anebo ten slovy vyjadřitelný pojem se týkal něčeho co zavání prostě lidským nekonečnem?

Nechám to být. Mozek mele naprázdno – jestli pouze mozek, to čert ví – a něco řízené někým se ve mně pohybuje, zatímco píšu, stylizuju myšlenky do slov, těžkopádně a neohrabaně. Nicméně se snaží o formulaci toho čehosi. Spinoza má pravdu – v jiném smyslu, než je to, co právě píšu? Proč vůbec uvažovat o smrti? - Ale i zde je háček: zaprvé žil v době, kdy smrt byla Účtování – jak jsi žil, co jsi dělal, kolikrát a jak jsi hřešil – a milý židovský chasník se na to prostě vysral, nechat se strašit katolickejma bubákama. Za druhé: zemřel velice mladý na TBC. Co když jeho vědomí jeho těla samo vyneslo tu filosofickou hodnotu – jenom tělo. Jenom tělo? Jaké jenom tělo? Co to je, jenom tělo? Nerozumím si.

Co když ten hlas, co jsem uslyšela toho jednoho rána, když mi bylo těch šestnáct nebo kolik a já jsem byla pod vlivem Pascala, který mi řekl nahlas(:) Tělo je stejně svaté jako duše – co? Ale proč mi to bylo řečeno slovy? Abych tomu líp rozuměla, asi. Ale kdo to řekl? Co to řeklo? Slovy. Jsem matematik amatér. Stejně jsem se nikdy nenaučila hrát dobře ani šachy ani kulečník. No, pravda je, že jsem se o to ani moc nesnažila. Jenom mě to bavilo, pochopit ten princip – a ten jsem částečně pochopila. Nic zvláštního. V rámci normy.

Už melu naprázdno – nedá se nic dělat s mým mrazivým chladem, který cítím vůči pojmu Petr. To jsem zvědavá, co s tím bude dál. Stejně jako jsem zvědavá, jak to bude s umíráním. Posledně to nebylo špatný – ale byla to bohužel jenom ničím nebolestivá nemoc. Játra. Dobrá jsem zvědavá, jak to bude o premiéře.

Je to tak: jsem jeden z nejvážnějších lidí, co znám. Bývala jsem smutná – pak jsem se tomu zasmála od plic. Leccos jsem pochopila a tak jsem smutek nahradila mlčenlivými úvahami o věcech, o kterých nemá cenu s nikým mluvit, protože to JE lidský MONOLOG a ne lidský DIALOG. Jiná možnost není.

O odpoledni dnešního dne: Walter a Juliene a Šárka. Seděli jsme U žáby a pili víno – ne moc jen tak pro potěšení. Walterovi jsem vyprávěla několik starých židovských legend. Byl úžasný posluchač. Juliene mi vyprávěla o Memmlingovi. Jak je křehký a nadzemský. Pak jsem vyprávěla několik svých příběhů až filmových nebo vůbec jen tak, třeba o Galileovi. Walter je Brabant, smíšený s Flandrami. Zazpívala jsem jim píseň „Flandern in Not“ a Walter se divil. Je to píseň, vojenský pochod, z třicetileté války. Juliene žasla, Walter byl uchvácen. Nezná tu píseň. Je to nádherná píseň. Ano, svědčí o osudu Flander. Ptala jsem se ho jaký je rozdíl mezi Brabantem a Flandrem. Vykřikl, ó!, to je důležité a podal mi pozoruhodné informace. Jo – Walter mi řekl, že ve Flandrech i Brabantech panovali Španělé a Portugalci, ukázal stručně na svůj španělský nos a dodal, jak sama vidíš. Je to velice vzdělaný člověk bez předsudků – šťourá se v divných zubech, co by potřebovaly zubaře jako prase podrbání – ale jeho oči mají žár a oheň. Juliene zalitovala, jaké lidi – to jest mně – udusil bolševik. Upozornila jsem oba na to, že mu vděčím za studený odchov ke stoicismu, cynismu a taky k epikureismu. Walter podotkl, že je to paradoxní spojení. Ujistila jsem ho, že věci bez paradoxu nemají půvab. A lidi taky ne. Mluvilo se o Beckettovi, Arthuru Millerovi, jakási úžasná hra a Bohu Kainovi a Abelovi. Skvělé. To bych od Millera nebyla čekala, že sáhne do tak hluboké kapsy.

Víno bylo velmi dobré, já jsem byla velmi unavená, když jsem přišla domů, zrcadlo odrazilo tvář strašlivě staré ženské na které je už jenom pohled který by mohl být zajímavý. I ten pohled mě urazil. Proč? Protože jsem ješitná, proto. Přestaly mi zářit oči. S tím nemohu nic udělat. Ani se z toho nemíním kát. Ať mi to políbí šos. /Začínám být dnes podezřele slušná, jakoby to, co píšu, měl někdo číst./

Pár dnů předtím jsem zaslechla něco jako „tvůj neblahý konec“. Bylo to intensivní. Hned, jak se vylíži z ran práce, musím udělat závěť. Chci všechno, tantiémy a tak, odkázat ochraně zvířat. Nevím, proč bych měla chránit lidi. Sami pili, sami jedli, sami sobě radu dej/te/

Moje bolest nad osudem zvířat je pronikavá od začátku mého života. Samozřejmě, že to bude zneužíváno. Snad to ale někoho podnítí, snad o někdy někdo vezme vážně. Ale v to stejně nevěřím a stejně to udělám.

Jsem dnes ne na dně – to ne, to bych nepsala, ale je to blízko něco takového, jako je být na dně. Konstatuju to, netrpím. Jsem stroj. Jako je tenhle nablblý psací stroj a jeho nablblá páska, co mě během psaní neustále sere.

S Walterem a Juliane jsem se rozloučila s elegancí a vzdušnými polibky.

Je to hra, nablblá hra. Ale docela mi to sedlo.

Je noc. Nechci nic číst. Nechci nic, než usnout.